BYLI TO KUNSTHISTORIKOVÉ, A ZEJMÉNA DĚJEPISCI spjatí s katolickým prostředím, kteří po roce 1918 usilovali o „rehabilitaci“ baroka jako významné a cenné epochy české historie. Na rozdíl od ofi ciální prvorepublikové koncepce dějin, jež vyzdvihovala husitsko-reformační a evangelicko-humanitní prvky a která v katolickém baroku často viděla jiráskovské „temno“, položili tito historikové důraz na umělecké hodnoty barokní kultury a na barokně-katolické kořeny českého národního obrození. Vrcholem tohoto trendu byla výstava Pražské baroko 1600–1800, již uspořádala Umělecká beseda za podpory hlavního města Prahy a kterou mezi květnem a zářím 1938 ve Valdštejnském paláci a v sídle Zemského zastupitelstva na Malé Straně zhlédlo více než dvě stě tisíc lidí. Tato velkoryse pojatá akce představovala baroko nejen v oblastech architektury, malířství, sochařství i užitého umění, její doprovodný program tvořily také koncerty barokní hudby, divadelní inscenace barokních dramat a odborné přednášky. Autory výstavy byli historikové umění Václav Vilém Štech, Oldřich Stefan a Emanuel Poche, jejího obecně historického ukotvení se ujal historik a básník Zdeněk Kalista.
Do propagace výstavy se výrazně zapojila československá rozhlasová společnost Radiojournal. Její vedoucí pracovníci začátkem dubna 1938 na programové konferenci v Jevanech vyhradili pro následující měsíce značný prostor právě pořadům zaměřeným na baroko. Povědomí o výstavě ve světě zajištovalo krátkovlnné zahraniční vysílání. Již 11. dubna 1938 výstavní komisař Umělecké besedy Karel Šourek představil zámořským krajanům smysl, ideové pojetí a program Pražského baroka, a to v inscenovaném rozhovoru s redaktorem, jehož jméno se nám zatím nepodařilo identifi kovat (archivní zvukový záznam tohoto pořadu je možné si poslechnout: www.mujrozhlas.cz/dejinydo- usi/1938-vystava-prazske-baroko). Vedle toho krátké vlny zprostředkovávaly anglofonnímu a frankofonnímu publiku dojmy zahraničních návštěvníků. Jednalo se například o třiadvacetiletého Američana a budoucího známého historika umění Stantona Catlina, tehdejšího studenta Akademie výtvarných umění v Praze.
Většina relací však byla cílena na tuzemské posluchače. Ti občané Československa, kteří nemohli expozici navštívit, se o její vizuál ní podobě dozvěděli (vedle slavných fotografi í Josefa Sudka nebo dokumentárního fi lmu Jindřicha Brichty Pražské baroko) zvláště při poslechu četných rozhlasových reportáží z výstavních prostor či rozhovorů s odborníky. Jedním z nich byl ředitel Uměleckoprůmyslového musea Karel Herain, jenž v interview s Bedřichem Vodičkou představil vystavované artefakty barokních uměleckých řemesel. Samozřejmě vznikaly i přednášky natáčené v rozhlasových studiích, jejichž autoři (např. Zdeněk Wirth) zasadili dílčí projevy barokního umění do širších kulturně- -duchovních souvislostí.
Kvůli nemožnosti zprostředkovávat optické jevy, které jsou pro pochopení činohry důležité, neodvysílal Radiojournal přenos ani jednoho z doprovodných divadelních představení. Místo toho v režii Jaroslava Hurta nastudoval barokní komedii Iluse od Pierra Corneille, a to zcela v intencích přetváření divadelních her do podoby her rozhlasových: Zkrátila se délka dějová, zmenšil se počet osob, ale ani to, ani ono nebude na závadu dílu, naopak podpoří to rozhlasový účin. Jako zvukové médium však Radiojournal věnoval mimořádnou péči doprovodnému hudebnímu programu, když odvysílal množství živých přenosů z koncertů barokních oper a serenád, komorní i duchovní hudby. Koneckonců není náhodné, že se tehdy o přenosy hudebních představení doprovázejících výstavu Pražské baroko přihlásily také rozhlasové společnosti z Belgie, Francie a Jugoslávie.