Mezi nejoriginálnější polské spisovatele 20. století můžeme bezpochyby zařadit Józefa Mackiewicze (1902–1985). Měl vzácnou schopnost pozorovat a předkládat neokázalé závěry, což znamenalo, že téměř každá jeho kniha podnítila v exilu bouřlivé diskuse. A vášně jeho dílo vyvolává i dnes. […]
Mackiewiczův životopis je na první pohled typický pro četné autory ze střední a východní Evropy: po první světové válce pracoval jako novinář ve Vilniusu a po skončení druhé světové války a během následné komunistické vlády nad střední Evropou zůstal v exilu. V komunistickém Polsku byl dlouhá léta na indexu a jeho knihy vycházely pouze v podzemních nakladatelstvích. Přestože je připomínán hlavně jako zarytý antikomunista a autor výroku, že zajímavá je jen pravda, velmi důležitou součástí jeho díla je také odkaz na tradici Litevského velkoknížectví, státu, který navždy zmizel z mapy Evropy, ale zanechal velmi výraznou stopu v identitě obyvatel této části kontinentu.
DĚDICOVÉ SPOLEČNÉHO STÁTU
Historie Litevského velkoknížectví je minulostí jen zdánlivě. Ve skutečnosti i dnes vyvolává mnoho emocí a jeho tradice se zdají být pro východního souseda nesmírně ohrožující. Připomeňme, že Litevské velkoknížectví vzniklo ve středověku na území ležícím mezi Polským královstvím a ruténskými knížectvími, z nichž později vzniklo Rusko. Přestože stát vytvořili Litevci, když si podmanili další země obývané ruténským obyvatelstvem, velmi rychle převzali jejich jazyk a částečně i kulturu. Po spojení s Polským královstvím a vytvořením polsko-litevské Rzeczpospolité si Litevské velkoknížectví zachovalo značnou autonomii. […]
Na konci 18. století byly tyto země násilně připojeny k ruské říši a podrobeny rusifikaci, která byla ještě krutější než v případě zemí Polského království, jež byly rovněž pod ruskou nadvládou. Rusko bylo připraveno akceptovat kulturní a jazykovou odlišnost Poláků, nikoli však jejich nezávislost; současně se však snažilo rusifikovat všechny národy žijící mezi polskými a ruskými zeměmi. Přesto tradice Litevského velkoknížectví zůstala živá, a to nejen mezi elitou. Adam Mickiewicz na tuto tradici navázal, když v prvních strofách Pana Tadeáše (1834) napsal Litvo! Má otčino! (viz předchozí díl seriálu, ĎaS 8/2022, s. 28–31), a účastníci lednového povstání se v roce 1863 obrátili proti Rusku.
Józef Mackiewicz byl přesvědčen, že navzdory formální likvidaci na konci 18. století existovalo Litevské velkoknížectví v geografickém smyslu až do roku 1914. Tehdy se objevila možnost oživit stát a vzkřísit jeho mnohonárodnostní tradici.
Země Litevského velkoknížectví byly obývány mnoha národy a náboženskými společenstvími, ale teprve v 19. století, v době probouzejícího se nacionalismu, se to ukázalo jako těžko překonatelná překážka. Vznik moderních národů byl spojen s ambicemi vytvořit národní státy. Následovala obtížná rozhodnutí a rozdělení, kdy si členové jedné rodiny často vybírali různé národní tradice. Jedním z nejznámějších příkladů je historie rodiny Szeptyckých, v níž se ze tří bratrů jeden stal generálem polské armády, zatímco dva zvolili ukrajinskou národnost a duchovní stav. Později se Andrzej Szeptycki stal jedním ze symbolů ukrajinského národního obrození a hlavou řeckokatolické církve, zatímco jeho bratr, generál Stanislav Szeptycki, roku 1921, tedy po uzavření Rižského míru mezi Polskem a Sovětským svazem, nařídil důstojníkům Ukrajinské lidové republiky, kteří předtím bojovali ve spojenectví s Polskem proti bolševikům, aby opustili Polsko. Podobně tomu bylo i v rodině nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze. […]
Tyto problémy byly blízké i Mackiewiczovi. Ač se narodil v polské rodině v Petrohradě, jeho předkové pocházeli ze šlechtických rodin z Litevského velkoknížectví. Na přelomu 19. a 20. století se část rodiny, včetně Józefova otce, rozhodla pro polskou identitu, jeho dvě tety se však provdaly za litevské aktivisty: Wilhelmina si vzala litevského komunistu Matulaitise a Stefania litevského aktivistu stejného jména (ale z jiné rodiny). Jedna z Josefových sestřenic vzpomínala na rodinu své tety Stefanie takto: … vzala si litevského pana M., litevského národního aktivistu, s nímž můj otec vedl nekonečné politické diskuse a rozvíjel litevsko-polské otázky. Strýc Matulaitis byl zarytým odpůrcem jagellonského Polska a snil o samostatné Litvě, která by nebyla spojena s Polskem žádnou unií. Rolnická Litva bez polské šlechty a inteligence. U druhé tety tomu bylo trochu jinak: Manžel tety Wilhelminy byl lékař, patřil ke krajní levici a neměl rád naši rodinu. (…) V tomto domě příbuzných byla slyšet jen litevština…
Během první světové války a po ní dějiny rodinu mnohokrát rozdělily. Józef Mackiewicz se jako polský voják dostal do litevského zajetí, ale byl propuštěn na přímluvu svého strýce a bratrance, kteří sloužili v litevském husarském pluku. Později se jedna z jeho sestřenic žijících v Kaunasu provdala za litevského diplomata Stastyse Lozoraitise, který byl po určitou dobu litevským ministrem zahraničí a zaujímal vůči Polsku smířlivý postoj. Jeho druhá sestřenice, která žila v bolševickém Rusku, se provdala za Romana Pilara, pozdějšího blízkého spolupracovníka Dzeržinského. Mackiewicz o něm po letech napsal paměti Mój szwagier – szef GPU (Můj švagr – šéf GPU). […]
NEBEZPEČNÉ DĚDICTVÍ
Přestože Litevské velkoknížectví jako stát již neexistovalo, vzpomínka na něj byla mezi elitou stále živá. Na přelomu 19. a 20. století se k tomuto odkazu hlásili Poláci, Litevci i Bělorusové, ale každý z těchto národů si jej vykládal po svém. Nikdo z nich ve skutečnosti znovuzrození mnohonárodnostního státu nechtěl. Nástupce celku se nepřihlásil. Žádný prostě nebyl. Každý si chtěl ukořistit kousek pro sebe, napsal po letech Mackiewicz […].
Pokusy některých politiků, například Piłsudského, považoval za nedostatečné. Připomeňme si, že když Piłsudski v dubnu 1919 dobyl zpět Vilnius obsazený bolševiky, vydal provolání adresované právě obyvatelům bývalého Velkoknížectví litevského. Cílem Piłsudského bylo uskutečnit myšlenku federace, vedoucí k vytvoření velkého státu ve střední Evropě, který by mohl účinně čelit agresivním plánům východních i západních sousedů. Tato myšlenka se neprosadila ani v Litvě, ani v Bělorusku, ani v Polsku. Józef Mackiewicz to komentoval: … případní nástupci [Litevského velkoknížectví; pozn. aut.] byli zcela polonizováni, a to nejen kulturně, ale především politicky. A tak v době rodícího se (vůbec ne: „znovuzrozeného“!) úzkého běloruského a litevského nacionalismu právní nástupci nejenže nedokázali těmto separatisticko-destrukčním programům (ve vztahu k vlastnímu státu, tj. velkoknížectví) čelit vlastním programem širokého státně-kulturního společenství, ale naopak: přišli s programem třetího nacionalismu – polského. Respektive polského státního patriotismu.
Polsko-litevský konflikt o Vilnius (polsky Wilno), který dominoval vzájemným vztahům v meziválečném období, vlastně znemožnil jakýkoli pokus o dohodu. Litevci ho považovali za historické hlavní město Litvy, stejně jako Bělorusové. Poláci naopak argumentovali, že město bylo z velké části obýváno Poláky a zaujímá velmi důležité místo v polské historii a kultuře.
To však neznamená, že Litevské velkoknížectví zůstalo zapomenuto a neobjevovaly se snahy o jeho obnovení. Skupina kolem vilniuského intelektuála Ludwika Abramowicze (1879–1939) a jím vydávaného časopisu Przegląd Wileński byla přesvědčena o správnosti této myšlenky, ale na politiky neměla žádný vliv. Pouze připomínala tradice mnohonárodnostního státu a přínos všech národů, které v něm žily. Józef Mackiewicz se tomuto tématu také mnohokrát věnoval na stránkách čtenářsky oblíbených vilniuských novin Słowo. […]
V článcích, jež napsal v meziválečném období, se Mackiewicz snažil upozorňovat na to, co obyvatele regionu spojovalo. Připomínal, že tradice jednotlivých národů Litevského velkoknížectví jsou společné, a požadoval, aby se na ně odkazovalo i v Polsku. Ostře bojoval proti polskému i litevskému nacionalismu. Tyto myšlenky se pokusil oživit, když Vilnius v říjnu 1939 obsadili Litevci, ale nesetkal se s pochopením – potenciální adresáti v nich viděli hrozbu pro Litvu. Skutečná hrozba však přicházela z východu. První sovětská okupace těchto zemí v letech 1939–1941 zasáhla elity všech národů a s děsivou promyšleností je fyzicky ničila. Tato politika pokračovala i po roce 1944, kdy tato území byla opět po porážce Němců okupována Sověty.
Mackiewicz zachytil zkušenosti z této doby ve dvou románech sepsaných v exilu: Droga donikąd (č. Cesta nikam, 2020) a Nie trzeba głośno mówić. Nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz v nich viděl popis konečného zničení Litevského velkoknížectví. Toto téma se opakovaně objevuje i v dalších Mackiewiczových textech. Plánoval také napsat román o první litevské dynastii Gediminovců (zemi vládli ve 14. až 16. století), ale tento záměr se mu nepodařilo uskutečnit. V komunistickém Polsku, a ještě více v Sovětském svazu, bylo toto téma nežádoucí. Možnosti bádání o Litevském velkoknížectví byly omezené. […]
Józef Mackiewicz zemřel v roce 1985 v mnichovském exilu. Po celý život odmítal kompromisy; před válkou i později v exilu psal texty, které byly nepopulární a často odporovaly všeobecně přijímaným názorům. Myšlenka vzkříšení Litevského velkoknížectví se neujala, ale z ní vyplývající princip tolerance a úcty k tradicím jiných národů a potřeba spolupráce mezi národy střední Evropy se zdá být aktuálnější než kdy jindy
Z polštiny přeložila Iveta Coufalová