V polovině srpna 2022 se v Berlíně konala 6. světová konference International Federation for Public History (IFPH). Na Svobodné univerzitě se u této příležitosti sešlo bezmála tři sta účastnic a účastníků ze třiceti zemí světa. Diskutovali zde o rozmanitých podobách historie ve veřejném prostoru: o muzeích, pomnících, orální historii, literatuře a filmu, videohrách či politice paměti. Představeny byly teoretické úvahy, konkrétní analýzy i příklady z praxe.
O měsíc později se v Ústí nad Labem konal 12. Sjezd českých historiků. I na půdě Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně se mluvilo o public history. Historii ve veřejném prostoru byl zasvěcen jeden ze tří hlavních panelů a příbuzná témata se řešila i v některých ze čtyřicítky volných panelů.
Jak ukázal zmiňovaný sjezd české historické obce, témata z dávné i novodobé historie se často stávají předmětem celospolečenských diskusí, či dokonce kontroverzí. Stačí si vzpomenout na odstranění pomníku sovětského maršála Koněva, odhalení „falešné“ pamětnice Věry Sosnarové či spory o výklad české zkušenosti s komunistickou diktaturou. V akademické sféře (nejen pod vlivem ze zahraničí) zároveň stoupá odborný zájem o obrazy dějin ve veřejném prostoru. […]
CO JE PUBLIC HISTORY?
Samotný termín napovídá, že se jedná o disciplínu z anglofonního prostředí. Public history se zrodila v sedmdesátých letech ve Spojených státech jako hnutí historiček a historiků, kteří cítili potřebu pojmenovat své působení mimo akademickou půdu a vymezit se tak vůči svým kolegyním a kolegům z univerzit. Public history v tomto smyslu označovala „dělání historie“ v masových médiích, muzeích a památnících, archivech, vydavatelstvích či v rámci mimoškolního vzdělávání. Přestože se pojem za poslední půlstoletí rozšířil takřka do celého světa, neexistuje dosud žádná všeobecná shoda na jeho definici. National Council on Public History (NCPH), historicky V první a největší oborová organizace, na počátku devadesátých let public history definovala velmi široce jako historii, která je pro veřejnost, o veřejnosti a která je utvářena veřejností.
Podobně otevřené pojetí public history v současnosti najdeme i v německojazyčném prostředí, kde disciplína zakotvila již před více než deseti lety. Pojmu zde sice dosud konkuruje termín angewandte Geschichte, v posledních letech se nicméně čím dál více prosazuje označení převzaté z angličtiny. V roce 2021 vydal kolektiv německých historiček a historiků publikaci Schlüsselbegriffe der Public History (Klíčové pojmy public history), která má mimo jiné sloužit i jako příručka pro vyučující a studující. V úvodu je public history jednoduše popsána jako obor, v němž jde o komunikaci historie. Tato obecná definice umožňuje do „veřejné historie“ zahrnout nejrůznější podoby historie v praxi – ať už se jedná o výstavu v muzeu, historický film, román, komiks, televizní dokument, videohru, reenactment či „tradiční“ odbornou publikaci. Autorský kolektiv akademické dějepisectví vnímá jako jednu ze specifických podob prezentování historie ve veřejném prostoru, a tím pádem i předmět zájmu public history. […]
KDO JSOU PUBLIC HISTORIANS?
Ti, kteří se zabývají public history, tedy v prvé řadě musejí ovládat „klasické“ historiografické metody, zároveň by však měli být schopni pracovat transdisciplinárně a používat metody oborů, jako jsou didaktika dějepisu, literární věda, mediální studia či etnologie. Public history, jak zdůrazňují autorky a autoři zmíněné příručky, je totiž ze své podstaty transdisciplinární. Dle Irmgard Zündorf, spoluzakladatelky magisterského oboru public history na berlínské Svobodné univerzitě, by public historians měli být zároveň schopni poutavě prezentovat výsledky historického bádání tak, aby komplexním tématům porozumělo i laické publikum. Public history totiž v jejím pojetí spočívá nejen ve schopnosti analyzovat reprezentace historie ve veřejném prostoru, ale také v dovednosti obrazy minulosti reflektovaně a kriticky (spolu)vytvářet. Public historian je tedy podle ní i osobou, která nabízí specifické služby a reaguje tak na společenskou poptávku. To do určité míry vysvětluje, proč public history dominují hlavně témata z 20. století. Vzpomínky na druhou světovou válku či komunistickou diktaturu (v evropském kontextu) jsou totiž stále součástí komunikativní paměti, a současnou společnost proto nejvíce zajímají. […]
Pojetí role public historians se nicméně liší v závislosti na „národních tradicích“. V této souvislosti lze vypozorovat, že americké pojetí je více spjaté s občanským aktivismem, a tedy kořeny této disciplíny v USA. Dle NCPH public historians působí v mnoha pozicích – jako muzejníci, archiváři, orální historici, manageři v kultuře, kurátoři, filmoví producenti, restaurátoři, místní historici či aktivisté. To, co je spojuje, je zájem a odhodlání vytvářet smysl a užitek historie ve veřejném prostoru. Evropské pojetí, jak ukazuje i příručka klíčových pojmů, je naproti tomu více spjato s akademickým prostředím a snahou o etablování public history jako poddisciplíny historiografie a zavedení a definování jednotných pojmů. Kolektiv autorek a autorů proto představuje fenomény jako „autenticita“, „emoce“, „vzpomínání a paměť“, „prožitek a zkušenost“, „historická kultura“, „kulturní dědictví“, „historické myšlení“, „historická imaginace“, „performativita a recepce“.
Tento výčet dokládá, že public history je skutečně rozkročena mezi několika disciplínami, přičemž u německých public historians je patrný silný vliv didaktiky dějepisu. Stejně jako neexistuje jednotná definice public history, ani pojetí public historians není všude stejné. […]
PUBLIC HISTORY PO ČESKU
První studijní obor public history byl otevřen již v roce 1976 na University of California v Santa Barbaře. Další podobné studijní programy, které studentky a studenty připravovaly na prezentaci historie veřejnosti, následovaly v osmdesátých letech. Od devadesátých let se bakalářské a magisterské obory se zaměřením na historii ve veřejném prostoru začaly objevovat i na dalších kontinentech, včetně Evropy. V současné době najdeme magisterské obory public history v sousedním Německu (Berlín, Kolín, Řezno), v polské Vratislavi, dále v Amsterdamu či Paříži.
V Česku dosud neexistuje žádný studijní obor, který by se označoval jako public history. To však neznamená, že by se v Česku otázce historie ve veřejném prostoru nikdo odborně nevěnoval. V rámci studia historie lze najít na různých fakultách volitelné kurzy se zaměřením na muzeologii, obrazy dějin v populární kultuře či didaktiku dějepisu. Od roku 2019 nabízí Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy magisterský obor Edukace a interpretace v oblastí kulturního dědictví. Ten zohledňuje lokální kontext a věnuje se v prvé řadě edukaci na památkových objektech, jako jsou například v Česku hojně navštěvované hrady a zámky. Od akademického roku 2023/2024 by se nabídka oborů na pražské filozofické fakultě měla rozšířit o Muzejní studia – magisterský obor, který studující připraví na kurátorskou činnost a obecně na práci v kultuře. […]
Kromě vysokoškolských kurzů a oborů je nutné zmínit i fórum, jehož mediálním partnerem je také ĎaS. Na podzim 2018 se poprvé konala mezioborová konference Dějiny ve veřejném prostoru, která si kladla za cíl vytvořit prostor pro diskusi o našem vztahu k minulosti. Probíraná témata – historické vzdělávání, muzejní výstavy, historická výročí či jiné fenomény vzpomínkové kultury – se jednoznačně překrývají s oblastmi, kterými se v zahraničí zabývá public history. Na základě této shody bychom tedy jako obdobu české public history mohli chápat to, co v tuzemsku již několik let označujeme jako historii/ dějiny ve veřejném prostoru.
V tomto smyslu tedy zavádění anglického pojmu, potažmo nové, takto nazvané disciplíny v českém prostředí zřejmě postrádá význam. Tématy, která public history ve světě řeší, se totiž v Česku zabýváme také, jen s vlastním, byť trochu neprakticky dlouhým pojmenováním. Zůstává ovšem otázkou, jak bychom mohli nazývat odbornice a odborníky, kteří se dějinami ve veřejném prostoru zabývají. […]
Osobně se domnívám, že vytvoření takovéto nové „profese“ není nezbytně nutné, a to nejen kvůli poměrně obtížnému překladu do češtiny. V tomto smyslu je na místě si připomenout definici od kolektivu německých historiček a historiků. Public history je transdisciplinární obor, který je pevně zakotven v historické vědě a věnuje se především komunikaci historie v rozmanitých médiích i na různých úrovních odbornosti. Public historians, minimálně v evropském kontextu, jsou v prvé řadě vystudovaní historici, a ti jsou sami o sobě součástí veřejného prostoru. A ať už analyzují krátké video či se účastní akademického sporu, není dle mého názoru nutné pro ně vytvářet novou kategorii. […]
DĚJINY V ČESKÉM VEŘE JNÉM PROSTORU: CO POTŘEBUJEME?
Přestože public history v Česku zatím není etablovanou disciplínou, existují zde obory, platformy, a především odbornice a odborníci, kteří se dějinami ve veřejném prostoru zabývají. Není třeba po vzoru zahraničí pojem public history násilně přejímat či zakládat nové stejnojmenné studijní obory. Historii jako studijnímu oboru, potažmo akademické disciplíně by nicméně neuškodila větší otevřenost k principům public history jakožto „dělání historie“.
Vzhledem k budoucímu uplatnění by například nebylo na škodu, kdyby se studenti historie již během studia mohli zapojovat do projektů, v jejichž rámci využijí odbornost jako historičky a historici, zároveň ale budou „nuceni“ historii komunikovat jiným způsobem, než je produkce akademických textů. Zkušenosti, které studující při „dělání historie“ získají, ať už při přípravě výstavy, podcastu či komentované prohlídky, mohou v budoucnu využít kdekoliv, a to i mimo sféru historie. […]
Historie je, byla a bude součástí veřejného prostoru, vyvolává emoce a má moc mobilizovat, rozdělovat i spojovat. Pokud se stávající a budoucí historičky a historici naučí rozklíčovávat způsoby, jakými je historie komunikována a také konzumována, a pokud si sami vyzkouší svou odbornost zprostředkovat jiným způsobem, než byli dosud zvyklí, možná si uvědomí, jak se vlastně „dělá“ historie, a hlavně ta veřejná. V tom může spočívat přínos public history pro český veřejný prostor.