Dějiny a současnost

TITULEK JE VLASTNĚ SHRNUTÍM NÁVŠTĚVY ALBÁNIE se studentskou exkurzí před třemi lety. Zbytek tohoto sloupku by mohly vyplnit jen výmluvné obrázky. Ale začnu přesto jinak. Po prohlídce „Skanderbegova hradu“ v Krujë (viz ĎaS 9/2020) jsem se vydal na obhlídku místního tržiště se suvenýry. U jednoho ze stánků jsem narazil na hrnečky s portréty Matky Terezy a Envera Hodži (v albánštině Hoxha), albánského diktátora, který ovládal zemi čtyřicet let (1946–1985). Oba pěkně vedle sebe, vlastně na sobě. Je přitom těžké představit si dvě protikladnější osobnosti. Matka Tereza (Albánka narozená v makedonské Skopji), symbol obětavého humanismu, vedle tvůrce nejhrůznějšího evropského režimu druhé poloviny 20. století. Co to vypovídá o albánské historické paměti? Lze si to vysvětlit tak, že drákulové dějin, osobnosti vyvolávající mrazení v zádech, jsou dobře prodejným artiklem? Po přečtení skvělé knihy Margo Rejmer Bláto sladší než med, sestavené z rozhovorů s pamětníky Hodžova režimu, si to nemyslím. Jaký je vztah současných Albánců k jejich usmívajícímu se diktátorovi? Podívejme se alespoň, jak zacházejí s jeho hmotným dědictvím.