v polovině osmdesátých let napsal finský lyrik Ilpo Tiihonen báseň „Východní vítr“: Stojím na kameni a dívám se do Sovětského svazu / tamhle je, já nejsem proti němu / aťsi tam Sovětský svaz teď chvilku je / rozprostřený do dálky / tady ode mě až k Vladivostoku / Jeniseji, Beringovi / Jeseninovi, Blokovi / útrobám, / sovchozu vzduchu, / já teď kráčím na kraj pole, staré / rozsocháče tence porůstají mechem, nacházím / malenky a otisk Leninovy pracky / přimíchám do čaje. / Andělům se kouří od úst, když mluví rusky.* Podle literárních teoretiků Tiihonen ve své poezii přehodnocuje finskou identitu. Zde se však dotkl i identity finského souseda – Sovětského svazu.
Rozlehlý a věčný. Tak se jevil, takový měl být. Jenže… Dohody z Bělověžského pralesa – ano, ze stejného místa, kde se dnes prostřednictvím blízkovýchodních migrantů odehrává politický souboj mezi státy Evropské unie a souručenstvím Běloruska s Ruskem – ukončily jeho existenci v prosinci 1991. Sovětský svaz tak měl vyměřeno necelých sedmdesát let. Jeho dlouhý stín však obzvláště v posledních letech znervózňuje některé nástupnické státy i západní politiky.
Třicet let, které letos uplynou od rozpadu sovětského impéria, je důvodem k ohlédnutí, jak si některé bývalé svazové státy stojí a jak se s dějinným dědictvím popasovaly. Postoje ke konci sovětského bloku totiž nebyly všude stejné. Jak pestrý – navzdory usilovné rusifikaci – byl totiž základ sovětského státu, tak rozdílný byl (a je) i přístup k jeho rozpadu.
Hodně sil a zdraví do zimního času
vám za redakci přeje
Iveta Coufalová