Počátek Gorbačovovy éry postavil Litvu před otázku, jak se bránit silným asimilačním a rovnostářským tendencím Sovětského svazu. Existovala i obava, že perestrojka povede ke zničení legitimity litevské samostatnosti. Co když se Západ v reakci na zmenšování agresivity Sovětského svazu a jeho demokratizaci nakonec rozhodne uznat de iure Pobaltí jako jeho integrální součást? Činnost opozice, která by tomu bránila, byla tvrdou centrální sovětskou politikou značně omezena. Podobně byl v důsledku studené války a uzavřenosti Sovětského svazu před světem limitován i vliv exilových politiků na společnost v Litvě. Konečně, litevský exil v USA reprezentoval především tu Litevskou republiku, která byla zničena v roce 1940, nikoliv litevské občany žijící v Sovětském svazu Michaila Gorbačova. […]
HLEDÁNÍ CENTRA
První veřejný protikomunistický protest se odehrál 23. srpna 1987 ve Vilniusu u památníku Adama Mickiewicze u příležitosti uzavření německo-sovětského paktu Ribbentrop–Molotov z roku 1939. Sešlo se více než tisíc účastníků, byli mezi nimi i známí litevští disidenti Vytautas Bogušis, Petras Cidzikas, Antanas Terleckas, Robertas Grigas nebo Vytautas Jančiauskas. Především odvážná Nijolė Sadūnaitė odsoudila sovětskou politiku jako zločinnou. Podobné mítinky se následně uskutečnily také v Lotyšsku a Estonsku, a o všech informovaly přední americké deníky jako New York Times nebo Washington Post. Situaci sledovala i KGB. […]
Konec roku 1987 nenaznačoval velké změny. Jen zesnulého prvního tajemníka Litevské komunistické strany Petrase Griškevičiuse ve funkci nahradil zcela nevýrazný aparátčík Ringaudas Songaila, který se mimo jiné proslavil snahou postavit ve Vilniusu pomník zakladateli NKVD Felixi Dzeržinskému. Liga litevské svobody (Lietuvos laisvės lyga), nelegální organizace založená roku 1978, aby bojovala za samostatnost Litvy na Sovětském svazu, však začala v dubnu 1988 připravovat nový protestní mítink. Tentokrát měl upozornit na čtyřicáté výročí nuceného odsunu Litevců na Sibiř. Litevská komunistická vláda se nicméně rozhodla neponechat iniciativu disidentům a sama nakonec zorganizovala shromáždění k uctění stalinistických obětí. Dne 21. května 1988 se tak u památníku litevského komunisty Zigmase Angarietise sešli partajní, vědečtí i kulturní činitelé a připomněli především utrpení litevských vyhnanců na Sibiř a komunistické oběti Stalinových čistek. Disidenti, kteří se nedostali ke slovu a chtěli uspořádat nezávislé shromáždění na velkém Katedrálním náměstí ve Vilniusu, byli brutálně rozehnáni milicionáři.
Tento střet potvrdil, že se v průběhu roku 1988 v Litvě etablovaly dva radikálně odlišné myšlenkové proudy. První zastupoval takzvanou leninsko-sovětskou identitu Litvy, druhý byl tvrdě antisovětský, blízký Litvě meziválečné. Ani jeden z těchto proudů se však nedočkal velké podpory mezi občany. Hlavním politickým centrem, které by vedlo celý národ k osvobození, se nestala ani litevská církev. […]
Jedním z podnětů pro aktivizaci početnějších sil se stal politický manifest filozofa Arvydase Juozaitise, přednesený 20. dubna 1988 ve Svazu výtvarníků ve Vilniusu. Zdůrazňoval evropskou tradici, křesťanství, racionalitu, zdravý rozum, a především suverenitu. Prozrazoval litevskou touhu po nezávislém politickém hnutí. To se začalo formovat zkraje června 1988 na sjezdu Akademie věd. V jednom z projevů proti komunistické straně vystoupil architekt Artūras Skučas a ironicky navrhl, aby se vytvořila takzvaná lidová fronta pod názvem Persitvarkymo Lietovos Sąjudis (Hnutí za přestavbu Litvy). Za tímto účelem byla ihned zvolena skupina 35 osobností, ve které nebyli žádní známí disidenti, zástupci vlády, pracující ani studenti – ale litevští vědci a umělci, z nichž 17 bylo členy Litevské komunistické strany. Zrod Sąjudisu se tak velmi lišil od pražského jara z roku 1968, kde iniciativa vzešla ze strany a vlády, i od polské Solidarity, která vznikla v řadách dělnictva.
Skupina se hned pustila do přípravy prvního programu. Ačkoliv akceptovala některé výzvy Gorbačovovy perestrojky, Sąjudis se názorově neshodoval ani s Gorbačovem, ani s komunistickou litevskou vládou. Od samotného počátku byl formován jako představitel a zástupce celého litevského politického spektra. Jasně se vymezil proti sovětské vládě a systému, ale také proti radikálnějším kritikům z řad disidentů. To se projevilo již 14. června 1988, když Liga litevské svobody na Katedrálním náměstí ve Vilniusu opět uspořádala demonstraci určenou k připomenutí odsunu Litevců na Sibiř. […]
První setkání členů Sąjudisu s veřejností se uskutečnilo na Katedrálním náměstí 24. června 1988. Sešlo se zde až dvacet tisíc lidí. Organizátoři setkání sice tvrdili, že mítink není zaměřen proti vládě, ale pro přestavbu, avšak z projevů bylo jasné, že dominance komunistické strany již není udržitelná. Nechyběl přitom reformní komunista Algirdas Brazauskas, tehdejší tajemník Litevské komunistické strany. Bouřlivé ovace ovšem sklidil muzikolog Vytautas Landsbergis, pozdější předseda Nejvyššího sovětu Litevské republiky.
Atmosféra se rychle proměňovala. Algirdas Brazauskas na setkání delegátů Sąjudisu ve vilniuském parku Vingis 9. července 1988 nečekaně oznámil, že se litevská vláda rozhodla nefinancovat stavbu třetího bloku jaderné elektrárny v Ignalině a že hodlá legalizovat litevskou národní meziválečnou vlajku. Nad pódiem se poté objevila obří národní vlajka a dav začal zpívat původní litevskou hymnu od Vincase Kudirky, kterou již předtím v nákladu třiceti tisíc výtisků rozdali účastníkům zástupci Sąjudisu. Podobně jako v dalších pobaltských zemích začala zpívající revoluce.
MEDOV Ý MĚSÍC V NÁRODNÍCH BARVÁCH
Rok po první demonstraci se u pomníku Adama Mickiewicze v parku Vingis shromáždila nová demonstrace až tří set tisíc lidí. Vedl ji Vytautas Landsbergis, který již tři dny předtím ve státní litevské televizi označil Stalinovu a Hitlerovu dohodu z 23. srpna 1939 za spiknutí, kvůli kterému začala druhá světová válka a které tragicky ovlivnilo osud národů a milionů lidí. Řečníků, kteří na demonstraci podobně zavrhli tajné protokoly Ribbentrop–Molotov a stalinistickou politiku Sovětského svazu, bylo nakonec čtrnáct, disidenti však trvali na diskusi o palčivých aktuálních tématech. V době konání demonstrace v parku Vingis drželi disidenti již šest dní na Katedrálním náměstí hladovku za propuštění všech politických vězňů. Petras Cidzikas, Algimantas Andreika, Robertas Grigas a Nijolė Sadūnaitė, kteří v odmítání potravy vytrvali až do 26. srpna, si následně na vládě vymohli alespoň slib, že všechny případy politických vězňů znovu prošetří. […]
Události nabíraly na rychlosti a národní litevské zájmy se prosazovaly stále více. Vedle historie, národní suverenity a násilí proti politickým oponentům se v boji za svobodu otevírala i důležitá otázka ekologie. Kromě již zmíněné jaderné elektrárny v Ignalině se řešila i čistota Baltského moře. Sovětský svaz byl největším znečišťovatelem baltských vod, proto ekologické spolky Atgaja a Žemyna spolu s kolegy z Estonska a Lotyšska uspořádaly happening a 3. září 1988 vytvořily na pobřeží Baltského moře symbolický lidský řetěz, který dokonce překročil i do okolních států – Finska, Švédska, Německa a Polska. Litva se připravovala na zakládající sjezd Sąjudisu.
V říjnu 1988 zavlála nad jedním z hlavních litevských symbolů, Gediminasovou věží na Katedrálním náměstí, litevská národní vlajka. Stranické plénum zvolilo charizmatického a populárního Algirdase Brazauskase prvním stranickým tajemníkem a současně rozhodlo, že první i druhý tajemník musí umět litevsky. To znamenalo konec tajemníka Nikolaje Mitkina, Rusa, který litevsky neuměl.
Zakládající sjezd Sąjudisu (Lietuvos Persitvarkymo Sąjudis) se konal 22. až 23. října 1988. Účastnilo se ho 1027 delegátů z celé Litvy – převažovali státní zaměstnanci, především vědci a umělci. Jimi schválený znak Sąjudisu ve tvaru trojúhelníku v národních litevských barvách obsáhl vycházející slunce a Gediminasovy sloupy, což vedlo nepřející pozorovatele k ironickému srovnávání tohoto loga s okem nad pyramidou z jednodolarové bankovky. […]
Na sjezd byli pozváni i představitelé Ligy litevské svobody v čele s Antanasem Telreckasem, což symbolizovalo jednotu litevského národa a zajistilo i ukončení hladovky členů Ligy. Nepočítalo se ovšem s dalšími národnostmi, takže ruská redakce Hlasu Ameriky hovořila o sjezdu litevských nacionalistů. Hlavním cílem sjezdu totiž bylo usilovat o co nejširší autonomii pro Litvu a šířit národního ducha. Tomu odpovídaly schválené stanovy hnutí a zvolení hlavní představitelé v čele s předsedou Vytautasem Landsbergisem. Mezi 35 zástupci, kteří byli do poradního orgánu Sąjudisu zvoleni, byl jen jeden Rus a jeden Žid, zástupce polské menšiny zcela chyběl.
Odpověď na založení Sąjudisu na sebe nedala dlouho čekat. Již 4. listopadu 1988 bylo ve Vilniusu ustaveno Jedinstvo, prosovětská organizace řízená principem marxismu-leninismu a důrazem na hlavní roli komunistické strany ve společnosti. Měla za úkol bránit internacionalismus a svazovou vládu. Navenek byla určena pro všechny národy v Litvě, ale jejími členy byli převážně litevští Rusové. V dubnu 1989 dále vznikl Spolek litevských Poláků (Lietuvos lenkų sąjunga), který deklaroval snahu bránit polské společenství, kulturní a osvětovou činnost i polský jazyk ve veřejném prostoru. […]
Zahraniční pozornost o události v Litvě sílila. V únoru 1989 přijela delegace poslanců Evropského parlamentu a francouzský delegát Philippe Maloud veřejně prohlásil, že baltské národy jsou okupovány a anektovány Sovětským svazem. První velkou výzvu pro Sąjudis však představovaly první téměř demokratické volby do Nejvyššího sovětu SSSR o měsíc později. Drtivě v nich zvítězili kandidáti podporující Sąjudis: získali 36 křesel ze 42. Při příležitosti padesátého výročí paktu Ribbentrop–Molotov během oficiálně deklarovaného významného dne litevské cesty za nezávislostí, 23. srpna 1989, spojil Vilnius s Tallinnem dvoumilionový lidský řetěz. […]
Na to reagoval již přímo Michail Gorbačov. Na počátku roku 1990 navštívil Vilnius a pokusil se vyjednáváním situaci zachránit. Sovětské mocenské struktury nadále fungovaly, avšak litevská společnost se již vymykala jejich kontrole. Zástupci Sąjudisu dosáhli v únorových volbách do Nejvyššího sovětu LSSR přesvědčivého zisku 101 ze 141 mandátů. Jeho předsedou se stal Vytautas Landsbergis. Také obnovenou funkci ministerského předsedy obsadil Sajudis – ekonomkou Kazimierou Prunskienė. Tak se novému litevskému parlamentu 11. března 1990 otevřela cesta k vyhlášení nezávislosti. Ačkoliv na ni prozatím zahraničí nereflektovalo a deklarace o vyhlášení samostatnosti byla parlamentem od léta na sto dní pozastavena, Gorbačovovo ultimátum (okamžitě obnovit platnost sovětské ústavy), následované obsazením litevských vládních budov sovětským vojskem, a v noci z 13. ledna 1991 dokonce útokem speciálních jednotek sovětských vojáků Alfa na televizní věž ve Vilniusu, pozornost světové veřejnosti přitáhlo. Tanky bylo zabito 14 neozbrojených demonstrantů a dalších 500 lidí bylo zraněno. Jako první ze západních zemí uznal litevský stát de iure Island (11. února 1991). Po nezdařeném srpnovém moskevském puči v SSSR došel 29. srpna 1991 ke stejnému kroku nakonec i ruský prezident Boris Jelcin. Tím se cesta za litevskou nezávislostí, započatá roku 1940, završila.