Výzkum sovětského dědictví takzvaného postsovětského prostoru se v poslední době rozšířil o nové perspektivy. Vznikly práce o sovětském „posmrtném“ životě, podrobné studie paměti nebo nacionalismu. Současné stopy sovětského internacionalismu jsou povětšinou interpretovány jako polyfonní interakce solidarity s nepochopením mezi Moskvou a někdejšími centry svazových republik v zahraniční politice, v hospodářství, kinematografii i v každodenním životě.
Třicet let poté, co se Svaz rozpadl na patnáct samostatných republik, však mnohé z nich poznamenalo etnické napětí a štěpení. Soudobý paměťový výzkum jižního Kavkazu proto nezachytil ani náznak dřívější solidarity. Nedávné mapování míst paměti a výzkum symbolických sfér postsovětské gruzínské národní identity dokonce zachytily trend ničení či rekonfigurace památníků sovětských dob, který doprovází oživování předsovětské paměti. Spíše než nalézt spojení s bratrskými národy Sovětského svazu se Gruzie zjevně snaží založit nové dějiny na nových počátcích, aby zdůraznila minulost svého boje za nezávislost i jeho oběti […].
Arménské politické elity se sice na rozdíl od gruzínských přímo na ničení sovětských památek nepodílejí, pomáhaly však s jejich proměnou. Nešlo přitom o projevy odporu vůči sovětskému dědictví. Hlavním motivem byla potřeba zaplnit prázdnotu zbylou po sovětské ideologii a modernizaci třeba i s pomocí nacionalismu nebo kapitalismu novou nosnou myšlenkou. Podle historičky Diany Ter-Ghazaryan cíleně vtiskla arménská elita hlavnímu městu Jerevanu narativ modernizace, pokroku a obnoveného nacionalismu. Učinila tak například na náměstí Republiky, kterému se v sovětském období říkalo Leninovo. Leninovu sochu strženou v polovině devadesátých let nahradil v roce 2000 obří 24metrový kříž nasvícený žárovkami. O čtyři roky později k němu přibyla televizní obrazovka velikosti billboardu. […]
Podobně jako v gruzínském případě věnuje také oficiální ázerbájdžánský diskurz výraznou pozornost předsovětským dějinám. Oslavováno je krátké období státnosti mezi lety 1918 a 1920. Na rozdíl od antagonismu gruzínských politických elit vůči sovětské minulosti a od arménského modelu nenápadného prosazování kombinace modernity a kapitalismu ovšem ázerbájdžánský oficiální diskurz pozitivně staví na některých aspektech sovětské minulosti. Předsovětská zkušenost státnosti je zde vysoce ceněna. Vláda například v roce 2018 oslavila 100. výročí založení Ázerbájdžánské demokratické republiky, podobný důraz nicméně klade i na mírovou zkušenost ze sovětského soužití mnoha etnických a náboženských skupin. Právě v ní Ázerbájdžán hledá základ pro svůj současný multikulturalismus a toleranci.
Ačkoliv nemáme k dispozici reprezentativní výsledky soustředěné akademické úvahy nad třemi desítkami let od zániku SSSR, zdá se, že tři kavkazské republiky nelitují, že k němu došlo. Zároveň si zachovaly specifické postoje ke svým sovětským zkušenostem a sovětskému odkazu. Právě tento dvoustranný rozměr sovětského tématu jsem blíže zkoumal v rozhovorech s kavkazskými historiky.
BEZ TRUCHLENÍ
Sám si dobře pamatuji, jak jsem jako třináctiletý v létě 1992 užasle hleděl v italském časopise na politickou mapu SSSR, nedávno rozebraného na patnáct republik. Časopis mi přivezl příbuzný, tehdy albánský voják zařazený do operace Pelikán, která s italskou armádou v letech 1991 a 1993 zásobovala jídlem a zdravotnickým materiálem zbídačenou a chaosem ovládanou raně postkomunistickou Albánii. Přirozeně mě proto zajímá, jaké vzpomínky moji jihokavkazští kolegové spojují s dobou po 26. prosinci 1991, kdy SSSR oficiálně přestal existovat. Své otázky jsem jim položil 2. října 2021.
Jedna z prvních vzpomínek gruzínského historika Beka Kobachidzeho z prosince 1991, tehdy šestiletého kluka z Tbilisi, zachytila nadšení jeho rodinných příslušníků nad tím, že se Gruzie stává nezávislou na rozpadajícím se Svazu. Ale, dodal při pohledu zpět, *měli předvídat ty obrovské ekonomické těžkosti, které je čekaly. Převládli nacionalisté a lidé mylně považovali ekonomickou stabilitu za samozřejmou. Měli představu, že nikoliv Rusko nás, ale my živíme Rusko. […]
V roce 1991 jedenapadesátiletý americko-arménský historik Ronald Grigor Suny si při stejné otázce vybavuje slovo entuziastický. Nadšení ovšem nepřipisuje nacionalistickým aspiracím a zániku SSSR, ale spíše poslednímu sovětskému vůdci, jeho perestrojce a reformám: Nikdy jsem nebyl protisovětský a nikdy antikomunistický. Můj názor byl, že tento režim udělal chyby, stalinismus a tak dále. Ale nebylo to tak, že by je způsobila vize… Sovětský svaz od samého počátku improvizoval a snažil se přijít na to, co je socialismus, protože Marx a Engels vůbec nepomohli. A oni [sovětští komunisté] zkoušeli všechno: válečný komunismus, Novou hospodářskou politiku, stalinismus v různých podobách, pak Chruščovovy reformy – jistý druh liberalizace – návrat k něčemu za Brežněva a pak radikální reformu za Gorbačova.
Podle Sunyho, který si jinak ne zrovna populárního Gorbačova jako socialisty a sociálního demokrata cenil, spočíval problém s reformami perestrojky v tom, že nevěděl, kam jde. Gorbačov udělal příliš mnoho věcí současně: liberalizoval ekonomiku (nakonec privatizoval), demokratizoval stát (radikální záležitost), ukončil studenou válku a otevřel se Západu (odstranil hrozbu, což bylo částečně to, co drželo Svaz pohromadě), osvobodil východní Evropu a dostal se z Afghánistánu. Chtěl přeměnit Sovětský svaz ve federaci nebo konfederaci. Žádný stát by takovou revoluci nepřežil. Diagnózu zániku SSSR – totiž, že jeho zničení vyvolalo spíše samotné politické centrum než nacionalistické aspirace sovětské periferie – Suny ani po třech dekádách nezměnil. Popsal ji v roce 1993 v knize Pomsta minulosti: Nacionalismus, revoluce a rozpad Sovětského svazu. V našem rozhovoru ji zopakoval stručněji a ostřeji: Sovětský svaz spáchal sebevraždu z centra.
Sunyho původní nadšení pramenilo z naděje, že Gorbačov uspěje. Přesto si pamatuje, že jeho sovětští kolegové, liberálové a demokrati jako Lilia Ševcova, které pokládal ve srovnání s Gorbačovem za levicové nebo progresivní, nepřestávali na konci osmdesátých let sovětského generálního tajemníka kritizovat. Suny si vzpomíná, jak se Ševcovové ptal: Co děláte? Podkopáváte Gorbačova. Nepotřebujete revoluci, ale pozvolnou reformu. Byly to podle něj právě ničivé všeobjímající Gorbačovovy reformy, co způsobilo krach, teprve pak přišly nároky na nezávislost. Tento požadavek podle něj zazníval pouze v Gruzii a do určité míry v Arménii, Moldávii a Pobaltí, které dohromady reprezentovaly jen 11% svazového státu. […]
Suny tvrdí, že pokud by se Gorbačov více soustředil na reformu a byl připraven sáhnout i k silovým řešením – jakkoliv politováníhodná je ztráta životů – Svaz by byl zachován stejně jako Čína. Máme příklad Číny, kde nařídili provést nejprve ekonomické reformy a nedemokratizovali. Budeme mít náměstí Nebeského klidu, pokud půjdeme příliš rychle nebo příliš demokraticky, řekli. Je to příšerná, smutná záležitost. Ale Gorbačov nechtěl použít sílu. Tbiliské protesty [9. dubna 1989], 21 mrtvých a on se stáhne. To bylo tak hloupé. Nebo Litva. Nikdy tedy nepochopil moc státu ani jak tu zatracenou věc udržet pohromadě.
Dědictví pozdního Sovětského svazu se podle Sunyho projevilo jednak v hospodářství (neoliberální agenda se svým volným trhem, otevřený obchod, šoková terapie, neschopnost konkurovat, upadnutí postsovětských společností do bídy, k tomu predátorská a parazitická třída oligarchů pod pláštíkem takzvaného státního kapitalismu), jednak v politice (silná výkonná moc koncentrovaná prezidentem Jelcinem a předaná prezidentu Putinovi). Takový proces se projevil i v Ázerbájdžánu či Bělorusku.
[…]
NACIONALISTICKÉ OSCILACE
Kobachidzeho ujištění, že se tento vzorec politické a hospodářské souhry dřívější nomenklatury a nových oligarchů opakoval v postsovětské Gruzii, Arménii i Ázerbájdžánu, ačkoliv si na rozdíl od Ruska lidé na Kavkaze nepřejí návrat Sovětského svazu, protože jsou nacionalisté a nezávislost je ceněna, mi umožnilo otevřít v rozhovoru s oběma historiky druhé téma: Co rozpuštění SSSR znamenalo pro tři jihokavkazské republiky?
[…]
Podle Kobachidzeho je příčinou problémů sovětské dědictví. Izolace, pálení mostů a stavění plotů proti zbytku Evropy, fyzická i mentální destrukce elit během stalinistického velkého teroru třicátých let podle něho znemožnily postsovětské společnosti včetně té gruzínské dospět ke skutečně svobodné, nezávislé a úspěšné existenci. Postsovětští gruzínští nacionalisté a společnost proto do značné míry stále vášnivě čekají na vůdce, který je zachrání; odmítají vlastní zodpovědnost za stát, nepřátelství vůči ostatním i za polarizované myšlení. Naši nacionalisté byli antisovětští, ale byli produktem Sovětského svazu. Což nebyl případ například Václava Havla v Československu. Podle Kobachidzeho je proto nutné uvažovat o konfliktech a bolestech etno-politických konfliktů, které vypukly v raných devadesátých letech v Karabachu, Jižní Osetii a Abcházii, nejen z pohledu zděděné nedospělosti tamních společností, ale i z hlediska dědictví (sovětského) impéria. Ve skutečnosti sovětská národnostní politika, kterou mnoho vědců pokládá za zdařilou, protože mezi národnostmi nedocházelo ke střetům, spory pouze potlačovala. Jakmile Svaz skončil a pouta byla uvolněna, vybuchly s novou silou.
Pokud jde o postsovětský ázerbájdžánský výklad sovětského dědictví, Suny upozorňuje, že došlo pouze k malým změnám. Komunistická strana odtud nikdy neodešla. Jen se proměnila v nacionalistickou. Ten jemný rozdíl spočívá podle něho v tom, že třetí prezident Alijev nastolil sultanát. Pravomoci nad hrozivě represivním režimem pak předal svému synovi. Suny připomíná stejně jako Kobachidze kleptokratické dědictví postsovětské politické a hospodářské elity. Podle něho oligarchové a reprezentanti státu vše zpronevěřují a utlačují lid, takže Ázerbájdžán by mohl politicky explodovat. Jenže, dodává, vyhráli válku nad Arménií.
Ani Kobachidze nenachází v dnešním politickém nebo historiografickém diskurzu Ázerbájdžánu konflikt mezi sovětskou a postsovětskou minulostí. Dokazuje to i oficiálním narativem nezávislého státu, který zahrnul mezi národní hrdiny i někdejší hlavu Komunistické strany Ázerbájdžánu nebo prezidenta Alijeva, jenž se ke své sovětské kariéře zahájené v šedesátých letech otevřeně hlásí (např. Muzeum Heydara Alijeva v Baku).
Pokud jde o postsovětskou Arménii, podle Sunyho se Komunistická strana Arménie fakticky bez boje vzdala nacionalistům. Na rozdíl od Gruzie zde neproběhla retribuce, ale byl uzavřen rámcový pakt, dohoda mezi starými a novými elitami. Kobachidze potvrzuje, že podobně jako v ázerbájdžánském případě ani v Arménii historici nebo politici nevedou spory o sovětskou minulost. Dodává, že arménský nacionalismus byl stejně jako gruzínský a ázerbájdžánský produktem sovětského stalinismu, ovšem specificky formovaný strachem z Turků a Tatarů. Proto se nezdůrazňovala nezávislosti na Sovětech, ale otázky Náhorního Karabachu a arménské genocidy. Arménská nezávislost, uzavřel diskusi Kobachidze, byla konsekvencí kolapsu Sovětského svazu, nikoliv výsledkem úsilí arménských nacionalistů.
Po třiceti letech se tedy v postsovětském Ázerbájdžánu, Arménii a Gruzii zjevně nad rozpuštěním SSSR nijak netruchlí. Jak Suny, tak Kobachidze potvrdili, že tamní politické a intelektuální vrstvy i veřejnost smýšlejí poměrně nacionalisticky a oceňují svou nezávislost. Takže zatímco Sovětský svaz je pryč a nikdo ho nepostrádá, snad kromě profesora Sunyho, sovětské dědictví trvá v politice a politické kultuře, v hospodářství i chápání národní identity. Každý z jihokavkazských států se však k tomuto odkazu staví odlišně.