Jako město lásky, vzrušených smyslů a zpeněžitelné útěchy představil město Řím na počátku 16. století Francesco Delicado (Portrét pěkné Andalusanky, přel. Jiří Holub, Rubato, Praha 2020). Kuplířka zohavená syfilidou proplouvá multikulturním Středomořím pozdního středověku a nachází obživu ve městě, které se potýká s epidemií, prožene se jím povodeň a brzy také císařská vojska. Autor svým současníkům nenabízí návody, jak se s pohromami vyrovnat (s výjimkou léčivého „indického dřeva“, o jehož účincích později napsal samostatný traktát); historky o vytrhávání obočí a proud nikam nevedoucích dialogů, dvojsmyslů, urážek a nicotností však přináší zvláštní svobodu… Pokud by mě někteří chtěli kárat to, že mnoho slov není v dokonalém kastilském jazyce, řeknu na to, že jsem nevzdělaný Andalusan, že jsem psal pro svou potěchu a pro ulehčení svému údělu, který mi v tom čase přisoudil Pán, a že jsem přizpůsoboval mluvu svému sluchu, neboť je to můj mateřský jazyk a běžně se jím dorozumívají ženy. (…) A pokud by se někdo snažil tvrdit, že se tu objevují zlomyslná slova, řeknu na to, ať mi nikdo nepodsouvá zlomyslnosti, protože by mě ani nenapadlo napsat něco, co by nebylo jasné a očividné. A jestliže se tu snad nějaké takové slovo objeví, tvrdím, že to není slovo zlomyslné, nýbrž trudnomyslné, jako bylo moje trápení předtím, než jsem se uzdravil. A řeknou-li, proč jsem mrhal časem, (…) odpovím, že jsem byl trýzněn velkou a vleklou nemocí, a proto mi připadalo na místě rozptylovat se takovýmito marnostmi.
- mš -