Etnolog Tomáš Boukal se při svých výzkumných cestách na Sibiř mezi původní obyvatelstvo setkal s mnoha příběhy. Zpracovává je do vědeckých studií i do prozaických textů. Jedním z nich je život Alexandra Nikolajeviče Kurikova, jehož osudy autor převyprávěl v knize Cesta mrtvých (Host, Brno 2021). Saša, pocházející z národa Mansů (či Mansijců), se nedožil vysokého věku. Mohl za to alkohol, který ho přivedl i do vězení, ale především tvrdé životní podmínky na řece Pelym. Mansové patří k takzvaným uralským národům a v podhůří Uralu žijí po staletí. Obživu jim skýtal především lov, rybolov a chov sobů, což se však v posledních letech mění. A život lovce Saši, jak jej Tomáš Boukal poskládal z vyprávění těch, kdo ho znali, je ve zkratce příběhem komunity, která se postupně vytrácí. Z Burmantova vyjel až za soumraku. Cesta se brzy stočila k severu. Vedla přímo do bývalé mansijské osady Sujovatpaul. Mansové tuto trasu ale nemají příliš v lásce. Říkají jí cesta mrtvých. Když je během jízdy zastihne noc, utáboří se raději někde v lese. Stranou, co nejdál od průseku, který se jako dlouhá jizva táhne lesy. Cesta představovala spojnici lesních osad s civilizací a také se po ní převáželi na jih mrtví. Násilná úmrtí byla v krajích trestaneckých kolonií častá. A zákon v takových případech vyžadoval pitvu. Cesta vede přímo na sever a protíná celé mansijské území. Nekončí ale v Sujovatpaulu. Pokračuje dál a dál. Snad až k Severnímu oceánu, který musejí překonat duše zemřelých Mansů, aby se dostaly do světa mrtvých. Ale nejprve na jeho břehy musejí dojít…
- ivc -