Nejpozději od první poloviny 6. století se v byzantských pramenech objevují zprávy o novém barbarském kmeni, který začal ohrožovat severní hranici říše na Balkáně. Byzantští autoři označovali tyto nové barbary jako Sklavény (v pramenech Sklavenoi, Sklaunoi či Sklavoi) a Anty (Antoi). Velmi často se předpokládá, že šlo o rané Slovany (a občas se spekulativně dávají do souvislosti s archeologickými kulturami Peňkovka a Praha-Korčak), ačkoli přesná etnická struktura těchto kmenů dodnes vzbuzuje mezi odborníky diskuse. O Sklavénech psala řada byzantských autorů, mimo jiné PseudoMaurikios (Strategikon), Theofylaktos Simokatta (Dějiny), Lev VI. Moudrý (Stručné podání válečné taktiky) či Konstantin VII Porfyrogenétos (O spravování říše). Byzantince ale obvykle při jejich „etnografických“ exkurzech do barbarských obyčejů zajímala především vojenská stránka jejich kultury, totiž informace, které mohly být využity při bojích, anebo jednání s těmito barbary. Pojednání o náboženství a kulturních odlišnostech tak stála trochu stranou, patrně též v důsledku poměrně vlažného byzantského přístupu k cílené evangelizaci „všech národů“ (Mt 28:19).
...