Státní výbor pro výjimečný stav, který vytvořili konzervativní komunističtí pučisté mezi 19. a 21. srpnem 1991 v Moskvě, přivodil rozpad sovětského impéria. Do konce téhož roku Sovětský svaz přestal existovat. Na mapě světa se objevily nové státy a mezi nimi Turkmenistán. Podobně jako další středoasijské republiky byl ovšem novou situací „zaskočen“. Mladý turkmenský stranický šéf Saparmurat Nijazov podpořil původně pučisty a po jejich porážce napjatě čekal, jaké to pro něj osobně bude mít důsledky. O nezávislost nijak neusilovala ani turkmenská společnost. Nebyla připravena na to, že ji získá, natožpak že se jí bude muset ujmout.
Na Západě obecně panuje stereotypní předpoklad, že rozpad Sovětského svazu byl pozitivním zlomem ve prospěch všech obyvatel národních republik, které byly jeho součástí. Murad Rachimov, jeden z regionálních představitelů prvního turkmenského opozičního hnutí Agzybirlik, vypozoroval, že tento názor často vyslovují ti, kdo neberou v potaz kontext předsovětského vývoje a odlišné historické dědictví oblastí, které se staly součástí sovětského státu.
Evropské regiony začleněné do Sovětského svazu a jeho mocenského bloku měly často průmyslově rozvinuté zázemí. Naproti tomu středoasijské oblasti se připojily k socialistické struktuře s nepřekonaným feudálním dědictvím, upozorňuje Rachimov a dodává: Spousta záležitostí, které evropská část sovětského bloku již pokládala za nedílnou součást svého života, se středoasijským oblastem jevila jako bezprecedentní výsada a velký evoluční skok. K takovým náhle získaným výhodám patřila ve Střední Asii vyšší životní úroveň, nově zakládané střední školy, univerzity, akademie věd, kulturní instituce (divadla a kina, celý průmysl volného času a sportu, nákupní centra), podniky, průmyslová infrastruktura, dopravní uzly, letectví nebo farmaceutický průmysl a mnoho dalšího. Přes zjevný pokrok však Rusové vždy pokládali středoasijské společnosti za „divoké Asiaty“, kteří pět dekád let žili pod vládou ruského impéria a více než sedm dalších desítek let pod vládou komunistické strany. Není tedy divu, že Turkmeni prakticky o nezávislosti neuvažovali. Turkmenský Nejvyšší sovět pouze proklamoval suverenitu v očekávání jednání o nové svazové smlouvě v srpnu roku 1990. Nijazovovi byla tato záležitost jasná teprve počátkem prosince 1991, kdy byl se stranickými šéfy středoasijských republik pozván do Moskvy. […]
Ačkoliv středoasijské republiky získaly nezávislost ve stejnou chvíli, každá z nich si vybrala pro oslavy dne nezávislosti vlastní datum. Jeden z tehdejších turkmenských vysokých vládních úředníků ve svých pamětech popsal, jak byl den nezávislosti vybrán v Ašchabadu. Saparmurat Nijazov podle něho vypadal po návratu z moskevského setkání velmi nervózně. Uspořádal mimořádnou schůzi čtyř vládních představitelů, které informoval o pokynech, jež v Moskvě dostal. Byl tak překvapený, když jsme se na něj podívali, abychom se zeptali, které datum máme ohlásit. „Věříte Rusům? Nikdy nám nedovolí být nezávislí. Může to být jejich hra a možná budou chtít jen vidět naši reakci. Jakmile to budeme deklarovat, postaví nás ke zdi a zastřelí nás.“ Potom se v místnosti rozhostilo ticho. Později Nijazov pokračoval v úvaze: máme-li vyhlásit Den nezávislosti, zvolíme 27. říjen. Pokud se Rusové zeptají, proč jsme vyhlásili nezávislost, řekneme jim, že si v ten den tradičně připomínáme založení Turkmenské republiky. Na základě takového rozhodnutí se slavil Den nezávislosti Turkmenistánu 27. října po následujících dvacet šest let, než ho vláda Gurbangulyho Berdymuchamedova příznačně bez jakéhokoliv oficiálního vysvětlení posunula na 27. září.
SUVERÉNNÍ REPUBLIKA
V období, kdy byl Turkmenistán součástí SSSR, se zvýšila gramotnost jeho obyvatel ze 2 % na 98% (1991). Jako součást svazového státu se turkmenská společnost dokázala značně modernizovat, pokud šlo o umění, kulturu a média, rozvíjela se produkce divadelních a filmových představení, věda i školství. Začal také průzkum a následně i těžba turkmenských ložisek zemního plynu a ropy. Díky tomu vzrostly investice do místní infrastruktury. V poušti Karakum vznikl během třiceti let umělý kanál o celkové délce 1100 kilometrů, který umožnil rozšířit území využitelné pro pěstování bavlny a kultivaci nových plodin. Hospodářství republiky zesílilo a vznikla pracovní místa vyžadující vysokou kvalifikaci. […]
První léta nezávislosti byla pro turkmenskou společnost ve znamení velkých očekávání. Naděje, že ji čeká lepší budoucnost, se také pomalu naplňovaly: etničtí Turkmeni představující 85% populace nového státu se těšili z obnovení vztahu k národní minulosti, v sovětské době zapomenuté a zakázané, z přístupu k dávným národním textům, ze zveřejnění zakázaných děl klasiků turkmenské národní literatury a východních filozofů. Začaly se „konstruovat“ národní dějiny: například byli víc připomínáni jako hrdinové hájící vlast obránci, kteří roku 1881 padli u Gökdepe v jedné z posledních velkých bitev s carskou armádou, než byla oblast připojena k Rusku. Turkmenský jazyk byl převeden na latinku a prohlášen za státní – začala ho užívat státní správa. Zeměpisné názvy byly ponárodněny. Aktivizoval se také politický a veřejný život.
[…] Naděje se začaly vytrácet v tvrdé každodenní realitě Bylo například nezbytné navázat funkční zahraniční spolupráci a přilákat do země investory. Jenže produktivita ropného i plynárenského průmyslu v důsledku odlivu vysoce kvalifikovaných odborníků do zahraničí klesla a ekonomické problémy se prohlubovaly. Saparmurat Nijazov přesto dokázal svou pozici posilovat. To mu usnadňovala narychlo přijatá ústava, v níž byl Turkmenistán roku 1992 prohlášen prezidentskou republikou operující v národním zájmu bez nutnosti opírat se o soupeření politických stran. Nijazov dospěl k vlastnímu kultu. Následovalo porušování svobody slova, která byla v období perestrojky relativně běžná; a porušování svobody vyznání. Pronásledování politických oponentů režimu nejprve vedlo k jejich nezákonnému propouštění z práce a nakonec vyústilo v masový odchod vzdělané části obyvatelstva ze země.
V roce 1994 Nijazov pozměnil ústavu a zrušil prezidentské volby plánované na rok 1997. Prohlásil se doživotním prezidentem a přijal titul Turkmenbaši – vůdce Turkmenů. Od té doby turkmenská společnost upadala. Přizpůsobila se státní politice, která se vymykala běžným právním principům, a napomáhala rozvoji korupce a podvodů. Klíčové sektory hospodářství neměly vazbu na trh. Nijazov pod záminkou vysokých bezpečnostních rizik zemi před okolním světem izoloval (Turkmenistán jako první ze států bývalého Sovětského svazu dokonce zavedl vízovou povinnost pro občany jiných postsovětských republik). Pozornost zaměřil rovněž na vědu a školství: zrušil výzkumné ústavy i celou Akademii věd, zkrátil školní i univerzitní vzdělání, a ve vlasteneckém tažení nechal dokonce ničit azbukou psané knihy. Nahradil je v knihovnách vlastní poezií a „posvátnou knihou“ Ruhnama. […]
BERDYMUCHAMEDOVA VLÁDA
Smrt Nijazova v roce 2006 znamenala šanci na změnu. Nástup Gurbangulyho Berdymuchamedova, dříve Nijazovovi plně oddaného místopředsedy vlády pro vědu a kulturu, přinesl však jen zmírnění některých omezení. Stát se otevřel podnikání a rozebral zlaté Nijazovy pomníky: strhl jeho nadživotní sochy, všudypřítomné citáty, a tedy i jeho kult. Ruhnama byla vyřazena ze studijních programů a televize přestala vysílat její četbu. Berdymuchamedovovy sliby byly do jisté míry splněny: po zpřístupnění internetu v roce 2008 následoval vznik internetových kaváren a zavedení mobilního internetu ve všech regionech. […]
Berdymuchamedov rychle vychýlil systém ve svůj prospěch. Omezil funkce parlamentu novými politickými orgány a zajistil si klíčovou funkci na dobu neurčitou. Na základě nových změn ústavy byl zvolen předsedou Lidové rady (Halk Maslahaty) a jako hlava výkonné a zákonodárné moci shromáždil všechny podstatné pravomoci ve svých rukou. Státu vládne jako rodinné firmě. Berdymuchamedovovi příbuzní a blízcí si rozdělili jednotlivá odvětví turkmenské ekonomiky a prostřednictvím zahraničních podniků kontrolují i externí obchodní dohody turkmenské vlády – zboží vyvážené z Turkmenistánu je možné nakoupit jen od nich. […]
I v zemědělství turkmenská vláda po tři desetiletí uskutečňovala centralizovanou politiku, jež do této hospodářské oblasti přivedla korupci. Zemědělci byli například nuceni pěstovat pouze bavlnu a pšenici, které stát vykupoval za ceny mnohem nižší než tržní. Turkmenistán se propadl do ještě hlubší hospodářské krize, ačkoliv se Berdymuchamedovovo vládnutí časově shodovalo s růstem cen ropy a plynu na světových trzích. Neschopnost státu vybudovat odpovídající produktovody v kombinaci s dopady sankcí souvisejících s eskalací vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem po roce 2015, které zasáhly i turkmenské hospodářství, způsobily nezaměstnanost a kritický nedostatek zboží na domácím trhu. Výsledkem byla nová vlna pracovní migrace do sousedních zemí a ztráta další produktivní generace. Jiné projevy nespokojenosti obyvatelstva než hlasování nohama byly přitom tvrdě stíhány.
Když ruská říše koncem 19. století poprvé obsadila Střední Asii, rozdělila ji podle svého. Část Turkmenů tehdy zůstala mimo hranice, jež byly národu vymezeny, žila v Íránu a od dvacátých let i v emigraci v Afghánistánu. Při nedávné eskalaci násilí v regionu jejich potomci žádali Turkmenistán o azyl, ale byli odmítnuti. Bez dohody s Moskvou zřejmě nebyla turkmenská vláda schopna v mezinárodních otázkách nezávisle rozhodovat. Ruské zájmy ji zcela ekonomicky svazují. […]
Turkmeni, kteří žili pod nadvládou Ruska více než sto let, nevěřili ve vlastní schopnost vybudovat nezávislý stát, který by jim zajistil prosperitu a bezpečí. Při rozpadu Sovětského svazu však neměli alternativu, Rusko o pokračování pevné vazby nestálo. Tři uplynulá desetiletí cesty Turkmenistánu za nezávislostí se tak bezesporu zapíšou do turkmenské historie jako mimořádně důležitá. Zhodnotit, zda původní rezervovanost k vlastním schopnostem Turkmenů byla oprávněná, však bude možné teprve s větším odstupem, protože stát ovládaný bezprávím pro to dosud nevytvořil podmínky. Starší obyvatelé Turkmenistánu se proto s nezávislostí nemohou smířit a přejí si návrat SSSR. Mladí zase sní o tom, že neutěšené domácí situaci uniknou emigrací. Pochopit význam samostatného života Turkmenistánu a informovaně promyslet jeho alternativy tak patrně dokážou až další generace.