Odsun sovětských vojsk z Československa skončil v červnu 1991, v červenci byla zrušena Varšavská smlouva. V Sovětském svazu léto pokračovalo pokusem konzervativních komunistů o puč proti iniciátorovi demokratizace M. Gorbačovovi. KSSS byla po porážce puče zakázána, rozpustil se i Sjezd lidových poslanců a moc převzala Státní rada. Čerstvý první prezident SSSR Gorbačov v ní jednal o budoucí podobě státu s reprezentanty svazových republik. Tři z nich – B. Jelcin za Rusko, L. Kravčuk za Ukrajinu a S. Šuškevič za Bělorusko – se 8. prosince 1991 za Gorbačovovými zády smluvili na rozpuštění SSSR ke konci roku. Jejich dohoda znemožnila sjednání nové svazové smlouvy a potvrdila prozíravost těch republik, které předtím vykročily k samostatnosti.
Po třiceti letech vyvolává pád jaderné supervelmoci mnoho otázek. Tam, kde transformace dokázala naplnit optimistická očekávání dostatečně, převládá spokojenost a historici zkoumají svébytné národní příběhy. Jiné společnosti paralyzuje deziluze. Růst blahobytu nevedl automaticky k šíření demokracie, nové orgány demokratické moci byly vyprázdněny a zvedla se nová vlna emigrace. Ruští představitelé dokonce prohlásili krach SSSR za největší katastrofu svých dějin. Podporují sovětskou nostalgii a s odkazy na sovětské zásluhy o modernizaci Východu a porážku nacismu usilují o obnovu centralizovaného svazu. Převládá ale tento zájem v regionech?
Teoretiky transformace snad rychlý obrat Ruska zaskočil podobně jako dříve sovětology. Fanoušci slavného klauna Jurije Nikulina ale překvapeni nejsou. Jeho anekdoty dávno před odbornými analýzami upozornily na problémy, kterými sovětská i ruská společnost žily. To, že jejich smysl lze i dnes zvenku chápat, naznačuje, že za aktuální trpkou mezinárodní situací stále zůstávají vzájemně srozumitelné hodnoty, na nichž se dá stavět.