Vyslechněte si, malí i velcí, co podivuhodného se přihodilo kdysi dávno, v dobách našich předků! Těmito slovy začíná příběh o strastiplné životní pouti muže, zrozeného z vůle satana a usilujícího uniknout z jeho osidel. Cituji z nejstaršího dochovaného rukopisu Roberta Ďábla, veršovaného románu ve středověké francouzštině. Je plný nádherných iluminací a koncem 13. století si jej objednal člen královské dynastie Kapetovců, nejspíš Karel z Valois, otec české královny Blanky. Jádro příběhu je však starší. Jeho stručnou verzi zaznamenal v latině jako poučný příklad cesty k vykoupení ze zločinů, tedy takzvané exemplum, už kolem roku 1250 dominikánský mnich Etienne de Bourbon. O Robertově krutosti a následném pokání se však možná vyprávělo již před tímto datem, jen pro to nemáme písemné doklady.
ŠÍLENST VÍ, MLČENÍ, PSÍ STRAVA
Jaký příběh veršovaný román z konce 13. století líčí? Vévoda normandský žil se svojí chotí patnáct let, nedařilo se jim však zplodit potomka, nepomáhaly ani vroucné modlitby. Zoufalá vévodkyně tedy jednoho dne požádala o pomoc ďábla. Slíbila mu, že když jí k dítěti dopomůže, zasvětí mu jeho osud. A vskutku ještě téže noci počala syna, jehož pokřtili jako Roberta. Otcem byl sice manžel a chlapec po něm měl jednou usednout na vévodský trůn, ale zásluha za chlapečkovo zrození náležela nepopiratelně ďáblovi. Robert byl zdravý, pohledný a plný života. Rychle rostl, ale od prvních dní budil hrůzu. Nejprve u kojných, protože se jim zakusoval do ňader, sál jejich krev jako vampýr a těm nejpohlednějším s potěšením vytrhával prsní bradavky. […]
Později u něho nevydržel žádný vychovatel nebo učitel, protože všechny bil holí. Jak rostl, začal vynikat obrovskou silou. Užíval ji k plenění kostelů a opatství i k brutálním vraždám duchovních a jeptišek. Ty mladší před podřezáním zpravidla znásilnil. Otec byl ze synovy zvrhlosti nešťastný, zato matka tušila, že zlo způsobila svým někdejším slibem ona. Robert zatím všude rozséval zkázu, stupňoval násilnosti a krveprolití. Postavil se do čela lapkovské bandy, která z lesního doupěte sužovala široké okolí. Nakonec i papež vyzval vévodu, aby proti nepřístojnostem zasáhl, a to pod hrozbou exkomunikace. Vévodkyně poradila manželovi, aby syna dal pasovat na rytíře, protože by ho to mohlo přivést na správnou cestu. Robert však i tento ceremoniál proměnil v děsivé a krvavé divadlo. […]
Až v den, kdy zpustošil další klášter a byl zcela potřísněný krví těch, jež zmučil, si uvědomil svoji zvrácenost. Začal pátrat po jejím původu a pod hrozbou podřezání donutil matku, aby přiznala ďábelský původ jeho zplození. Propukl v pláč a rozhodl se vykoupit své zločiny pokáním. Odložil honosný oděv i meč, kterým byl na matčino přání pasován, čímž se symbolicky zbavil jejího vlivu. Oblékl hrubý plášť, chopil se poutnické hole, kajícně si ostříhal vlasy a vydal se k papeži do Říma. Ani Svatý otec však nevěděl, jaké pokání uložit tak těžkému hříšníkovi, a vyslal ho do lesů ke zbožnému poustevníkovi. Robert tam s ním začal žít asketicky, bez nádhery, pochoutek a vybraných vín, na které byl zvyklý od vévodského dvora. Pil vodu a jedl jen to, co si vypěstovali a nasbírali s laskavým poustevníkem. Ten poprosil o boží vnuknutí a vskutku dostal z nebes dopis, který uložil Robertovi trojí pokání: musí předstírat šílenství, zachovávat naprosté mlčení a jíst jen stravu, kterou urve psům. Uchýlil se tedy na císařův dvůr, kde spal pod schody a na podlaze se se psy tahal o syrové maso. Jako typický středověký blázen si vysloužil výsměch lidu, který ho beztrestně bil a házel po něm shnilou zeleninu a výkaly. […]
Takto uběhlo sedm let. Na Řím zaútočili saracéni a chtěli vyvraždit jeho obyvatelstvo. Tehdy Roberta navštívil v zahradě u rozložité borovice anděl. Předal mu bělostné zbraně, zbroj, štít a bílého koně, aby zachránil své souvěrce v boji. Robertovi se skutečně podařilo nájezdníky odrazit, šířil ostatně v jejich šicích hrůzu jako lev, krahujec nebo vlk. Pokořil je ještě dvakrát, když se pokoušeli o nový útok. Bojoval vždy inkognito, zato neohroženě, bez ohledu na utržená zranění. V boji za ochranu křesťanstva tak vlastní krví částečně vykoupil svou vinu a zločiny. Vždy se zase pokorně vrátil do zahrady a k mlčenlivému životu šílence. Němá princezna jeho chování pozorovala, ale nemohla nikomu nic říct. Císař ovšem chtěl vědět, kdo je onen rytíř, který už třikrát zachránil jeho říši. Poručil tedy svým družiníkům, aby na něj nastražili léčku a zadrželi ho. Jeden z nich Roberta při pronásledování nedopatřením zranil oštěpem na noze, Robert však přesto uprchl. Princezna se opět snažila vše sdělit otci, ten ale nechtěl věřit, že by němý blázen, jehož si oblíbil jako neškodného dvorského šaška, mohl být chrabrým hrdinou. […]
Situace se pokusil zneužít senešal, který si schválně způsobil zranění, aby si mohl přivlastnit Robertovy zásluhy. Bůh se však rozhodl navrátit princezně řeč a ta mohla konečně vysvětlit, kdo je skutečným hrdinou a zachráncem Říma. Robert se snažil i nadále předstírat mlčenlivé šílenství, ke dvoru se však dostavil poustevník a oznámil, že pokání je završeno. Bůh Robertovi odpustil a vyrval ho definitivně z ďáblových spárů. Šťastný Robert odmítl princezninu ruku i trůn. Stejně tak nevyslyšel prosby normandských vyslanců, aby se vrátil domů a převzal vládu po zesnulém otci. Rozhodl se vydat zpět do lesů s poustevníkem a dokončit život tam. […]
V KRONIKÁCH I V DIVADLE
Neznámému literátovi se podařilo načerpat inspiraci z dobové epické, zvláště artušovské literatury, ale též z oficiálních kronik Kapetovců, legend i pohádkových a fantastických skladeb sycených folklorem. V knihovně burgundských vévodů koneckonců jeho dílo později zařadili mezi romány o kruhovém stolu a hledání grálu. Básník, tvořící pro kultivovaného mecenáše z královské dynastie, měl smysl pro spojování rozmanitých motivů a pro lyrické popisy přírody a symboliku barev, rostlin i zvířat.
Jako neplodná se ukázala snaha najít pro tohoto hrdinu předobraz ve skutečné žijící postavě, zvláště v některém z normandských vévodů. Slibnější výsledky přineslo mezinárodní interdisciplinární bádání ohledně možných inspirací a paralel: podobný příběh se objevil již ve velšských vyprávěních 8.–9. století, z nichž později čerpaly lejchy Marie Francouzské. V 11. století čteme o podobně prokletém hrdinovi v jedné irské legendě, vliv měly možná i byzantské legendy o „svatých bláznech“. A nemluvíme o rytířských skladbách Chrétiena de Troyes nebo o rozmanitých pojednáních o křížových výpravách. V mnoha ohledech se Robertův příběh podobá osudu čaroděje Merlina, rovněž zrozeného díky satanovi. Oba jsou hybridními bytostmi vysokého vzrůstu, obdařenými nadpřirozenou silou. Mají také některé zvířecí rysy: Robert již jako nemluvně kouše a vraždí, Merlin je chlupatý. A oba usilují zbavit se děsivého nadpřirozeného původu strastiplnou cestou, jež nakonec vede ke konání dobra. Robert se podrobí ponižujícímu trestu a bere si masky, aby mohl bojovat jako rytíř za křesťany, Merlin dává do služeb Artuše a jeho dvora rady i magické schopnosti. Přes určité rozdíly je osud obou hrdinů exemplární: díky křtu a osobnímu úsilí se jim zdařilo osvobodit se od temných stránek své osobnosti. Stali se důkazy vykupitelské moci Krista a možnosti jeho vítězství nad satanem. Svobodné rozhodnutí tedy mohlo zvrátit kruté předurčení.
Nejstarší dochovanou verzi románu čekal vzhledem k dobrodružnému ději veliký úspěch. Snad měla nabádat aristokracii k vyrovnanému pojímání vlastního určení mezi zbožností a bojovou odvahou, hlavně ve válkách proti muslimům. Již před rokem 1350 podle něj byla na popud královské dynastie sepsána tendenční Kronika Normandie. Ta politicky vyhovovala nové francouzské královské odnoži Valois, pokrevně mnohonásobně spřízněné s Lucemburky. Mohla vzniknout pro panovníka Filipa z Valois, bratra české královny Blanky, nebo jeho nástupce Jana II., který byl pro změnu švagrem krále a císaře Karla IV. Synovi a vnukovi uměnímilovného Karla z Valois záleželo v době konfliktů s anglickými králi jak na pevné držbě Normandie, tak na jejích tradičních příbězích, jež se tam kdysi měly odehrát. Vzápětí vznikla divadelní adaptace Zázrak Panny Marie pro Roberta Ďábla, která se úspěšně hrála na mnoha místech, roku 1373 přímo před pařížskou katedrálou Notre Dame. Neznámí autoři k ději připojili humorné prvky a změnili vyústění: Robert se zde ožení s princeznou. Koncem 14. století pak román přepracovali neznámí francouzští autoři z dvorského prostředí, kteří naopak prohloubili psychologické prvky příběhu.
V REJI MRTVÝCH JEPTIŠEK
Roku 1496 poprvé vyšel Život děsivého Roberta Ďábla tiskem, následovala v rychlém sledu další vydání. Množily se i volné překlady, již v 15. století do němčiny a angličtiny. Po roce 1550 obliba vyprávění o Robertovi zvláště ve Francii ještě narůstá. Tak jako z jiných středověkých příběhů se z něj totiž stala látka knížek lidového čtení, rozšířených přinejmenším do konce 18. století. Prodávaly se na jarmarcích, lidé si děj upravovali, skládali na jeho námět písničky… Původní příběh se tím významově posouval. Vytrácely se zvláště popisy bojů proti saracénům a historické narážky, jímavá historie dostávala jiný, šťastný konec: Robert nedožíval jako kajícník v lesní poustevně, ale jeho osud ústil do manželství s princeznou.
Není divu, že příběh zaujal romantické umělce. Když budete procházet zvláště francouzská provinční muzea, narazíte na spoustu obrazů z 19. století, jejichž umělecká úroveň je různá, náměty však v zásadě čerpají z téhož zdroje: Vévodkyně žadonící u ďábla se zahnutými pařáty, Robert vraždící kojné a jeptišky, rytíř dobíjející protivníky při turnaji, kajícník v lesní poustevně, předstírání blázna a přetahování o potravu se psy, hrdina v bílé zbroji bojující proti saracénům, poustevnická smrt… a v neposlední řadě místo posledního hrdinova odpočinku v skalnaté krajině francouzského poutního města Puy.
Příběh inspiroval i básníky a skladatele – nejslavnější je dnes asi Meyerbeerova opera Robert ďábel z roku 1831, s úspěchem uváděná na scénách celého světa. Pro většinu lidí je příběh spojen právě s velkolepou a mimořádné výpravnou operou, i když mohou být zklamáni, že teprve libretisté 19. století obohatili středověké vyprávění o nejslavnější scénu: baletní rej mrtvých hříšných jeptišek, kterým ďábel v troskách kláštera přikáže vstát z hrobů, aby mu pomohly zachovat moc nad Robertem. Tanec zatracených přízraků proměňujících se v luzné dívky, jež měly Roberta svést vínem, hrou v kostky a tělesnou láskou, inspiroval další umělce, například malíře Edgara Degase. A když už jsme u hudby: muzikologové si dodnes lámou hlavu nad popěvkem zachovaným v rukopisu z konce 14. století pod slibným názvem: „Bobík Blázen“.