„Odešel jsem z města Slaného pro náboženství, nechtělť svoliti a katolickým býti. A toho času odešlo sousedův Slanských městských i předměstských 87, a všechněch všudy sousedův nádeníkův, řemeslníkův, žen i dětí jejich přes 310 osob, z nichžto někteří v půldruhým létě, někteří v dvou letech, když své nábytky utratili, k svýmu se vrátili a katoličtí byli.“
Slánský měšťan Daniel Vepřek strávil v exilu dva roky. Když se v létě 1628 vrátil, konvertoval ke katolictví. Výše citovaná slova si zapsal do svého Historického kalendáře a vystihl jimi složitost situace mnoha evangelických svobodných obyvatel Čech a Moravy, kteří se ve dvacátých letech 17. století museli rozhodnout, zda přestoupit ke katolictví, jak jim nařídil panovník, nebo odejít ze země. Vepřek byl jedním z mnoha protestantů, kteří svou zkušenost se změnou konfesní příslušnosti popsali. […]
ČÍ ZEMĚ, TOHO NÁBOŽENSTVÍ
První léta po bitvě na Bílé hoře byla klíčová pro další vývoj náboženských dějin českých zemí. Brzy se v okolí panovníka prosadil názor, že je třeba situaci využít k razantní proměně dosavadních multikonfesních poměrů podle principu cuius regio, eius religio. Zatímco před stavovským povstáním byli lidé zvyklí na to, že jejich sousedé mohou patřit k různým vyznáním, navštěvovat kostely patřící odlišným církvím, slavit jiné svátky a poslouchat kázání jinověreckého kněze, nyní se měl během několika málo let život v Čechách a na Moravě nábožensky sjednotit.
Série panovnických patentů z dvacátých let, vrcholící vydáním Obnoveného zřízení zemského, postupně na právní rovině stanovila, co nově nebude v náboženské oblasti legální. Jako první byli ze země vykázáni kněží nekatolických církví – Jednoty bratrské, utrakvističtí a s určitým zpožděním na podzim 1622 i luteránští. Evangeličtí věřící tak byli zbaveni svých duchovních, což mohlo mít v kontextu tehdejší doby, kdy církev doprovázela svými rituály klíčové okamžiky lidského života, vážné důsledky. […]
Po odloučení věřících od jejich duchovních následovala nařízení vůči svobodným obyvatelům – měšťanům královských měst (1624) a šlechtě (1627), která jim stanovovala povinnost rozhodnout se, zda se chtějí sjednotit s panovníkem ve víře, nebo odejít ze země. Jak si poznamenal do svých pamětí Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, panovník si přál mít ve svých zemích jednu víru, jeden loket a jednu míru.
Důvodů, které vedly raně novověké panovníky k prosazování monokonfesionality, je několik. Konfesní homogenita se stala maximou dobové politické teorie a byla chápána jako podmínka politické a společenské stability. Pokud panovníkům umožnily specifické historické okolnosti uzpůsobit poměry v jejich zemi tak, aby v ní žili lidé jednoho vyznání, které se shodovalo s jeho vlastním, slibovali si od toho, že získávají poddané disciplinované na konfesním základu, vyznávající stejné hodnoty, slavící stejné svátky apod. Současně je třeba brát vážně dobový panovnický ideál, v němž byl panovník zodpovědný za spásu poddaných, kteří mu byli svěřeni do péče, a očekávalo se od něj, že takzvané kacíře a bludaře přivede na pravou víru, zač budeme musit jedenkrát všemohoucímu Bohu účty klásti, jak stojí v patentu Ferdinanda II. z 31. července 1627.
Na legislativní úrovni stát v několika málo letech zajistil povinnost obyvatel přihlásit se ke katolické církvi. Ta se začala ujímat kdysi nekatolických kostelů, rekonvertovala jejich vybavení a vnější vzhled (například snětím a destrukcí kalicha z průčelí a jeho nahrazením sochou Panny Marie) a pomocí řady přesvědčovacích i násilných praktik, často ve spolupráci se světskou místní mocí a vojskem, začaly probíhat formální, hromadné a rychlé konverze ke katolictví.
[…]
ODCHOD DO EXILU
Naproti tomu dosavadní nekatolíci volili celou řadu strategií, jak se se situací vyrovnat. Někteří z nich se rozhodli odejít do exilu. Většinou šlo o intelektuální, společenskou a ekonomickou elitu, která dala přednost věroučným důvodům a zachování víry a současně si mohla dovolit opustit zemi. V nejvýznamnějších exulantských centrech, například v Pirně, Trenčíně či Lešně, bychom potkali nejčastěji kněží, spisovatele, univerzitní profesory, bohaté měšťany, vyšší a nižší šlechtice, jejich rodiny a služebnictvo. V těchto centrech vznikly exulantské tiskárny, kde se vydávaly takzvané nábožensky vzdělavatelné knihy, například zpěvníky, modlitební a meditativní knihy nebo kázání, které měly exulantům poskytnout útěchu a podporu. […]
Tito lidé velmi často popisovali věroučnou příslušnost v souvislosti s její eschatologickou perspektivou, jako podmínku spásy své duše po zmrtvýchvstání na konci světa, přislíbenou jen pravověrným. Konverzi ke katolictví chápali jako odpadlictví od Boha k ďáblu a někteří tematizovali své obavy před zatracením duše při Posledním soudu, pokud by ve zkoušce, jak exil vnímali, neobstáli a museli se vrátit. Třebaže odhady počtu exulantů nesvědčí o masivním exodu ze země, verbální stopa, již po sobě zanechali, i obsahy, které tlumočili, patří k nesilnějšímu hlasu, který v rámci různých konfesních skupin a jejich vyrovnávání se se situací v pobělohorské době zazníval.
Část exulantů se po čase vrátila. Odchod ze země byl velmi často polovičatý, bývalí měšťané udržovali s městem kontakty, vlastnili část majetku, vraceli se domů využívajíce nejrůznějších výjimek a termínů, vyčkávali blízko za hranicí, jak se situace vyvine, v podnájmech v cizině žili z úspor a doufali v brzký návrat. Někteří z nich, jako v úvodu citovaný Daniel Vepřek, brzy zjistili, že pobyt v cizině je nad jejich finanční možnosti, a dali přednost návratu, konverzi ke katolictví a znovunabytí měšťanského práva. Konfese hrála v jejich hodnotovém žebříčku důležitou roli a byli s to kvůli ní riskovat své postavení i blahobyt, ale v okamžiku existenční krize zvolili pragmatické řešení. Část exulantů se do Čech vrátila ještě v souvislosti s příchodem armád – nejprve se saským vojskem (1631–1632) a poté se švédským vojskem (1639–1640). […]
KONVERZE KE KATOLICTVÍ
Největší počet svobodných obyvatel Čech a Moravy ovšem formálně přijal katolickou víru. Řada současníků si ve svých pamětních zápiscích všímala rychlosti a hromadnosti konverzí: V ty časy odpadaly zhusta osoby ze všech stavův Království českého i jiných zemí okolních od náboženství evangelického k římskému pro to samé toliko, aby milosti císařské užíti a časná zboží i úřady sobě zachovati mohly. […]
Kromě zištnosti nebo zásahu nadpřirozených sil si doboví pozorovatelé velmi dobře uvědomovali, že za rychlými formálními přestupy ke katolictví je třeba vidět násilné praktiky a využívání nátlakových prostředků. Mnoho [lidí] velikým soužením a mocí přinutili, zapsal si Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic. Nejběžnější formou nátlaku byla ekonomická omezení, například zákaz živnosti, hrozba ztráty měšťanského práva, kvartýrování vojáků v domech nekatolíků (dragonády) a taky vězení. Lounský kronikář Pavel Mikšovic popsal, jak byla celá obec svolána na radnici a každý se měl v přítomnosti úředníků, kněží a vojáků přihlásit ke katolictví. Kotlář Jan Moc chtěl konverzi odmítnout, ale vojenský velitel don Martin poslal hned pro profousa, a když přišel, kázal ho vzíti a do pout dáti. Tehdy on zase chtěl hned jinak, katolickým býti připovídal.
Mnozí lidé pod nátlakem formálně přestoupili ke katolictví, což v praxi znamenalo, že vykonali ušní zpověď a přijali eucharistii katolickým způsobem: V ten den poprví pod jednou komunicíroval. Katoličtí kněží jim vydali zpovědní cedulku, která prokazovala jejich vykonaný přestup.
Z dvacátých let je doložena řada rezistenčních praktik a únikových strategií, pomocí nichž se chtěli lidé vyhnout konverzi nebo lavírovat na konfesní hranici. Jsou doloženy případy kněží, kteří lidem prodávali falešné zpovědní cedulky. Někteří pamětníci popisovali zklamání osob, které formálně přestoupily v naději, že tím pro ně trápení skončí a už jim nikdo nebude věnovat pozornost, a neodhadly, že noví katoličtí faráři, nová samospráva nebo vrchnost budou vyžadovat další a další veřejné důkazy provedené konverze, například účast na procesích Božího těla a jiných slavnostech typických pro katolickou zbožnost. […]
Přestup ke katolictví zvolila pod zvyšujícím se tlakem většina obyvatel Čech a Moravy, bez ohledu na množství lidí, kteří odešli do exilu. Z tohoto hlediska představuje konverze všech vrstev pro české prostředí dvacátých let 17. století masový fenomén a všední záležitost. Formálně byla během několika let země nábožensky sjednocena a začalo vnitřní obracení Čech na víru po dobrém, jak dlouhodobý proces náboženské proměny nazval historik Howard Louthan.