Tři desetiletí po rozpadu Sovětského svazu existuje v Evropě řada institucí, které dokumentují represivní charakter komunistických režimů a připomínají jejich oběti. Místa komunistické paměti jsou rozmanitá podobně jako zkušenosti s komunismem v jednotlivých zemích. Označují se jako „muzea“, „památníky“, „muzea a památníky“ či „vzdělávací centra“, nacházejí se v centru hlavních měst i na odlehlých lokalitách a jsou to paměťové instituce podporované státními strukturami i nevládními iniciativami. I přes tyto odlišnosti mají evropská muzea a památníky komunismu jedno společné. Prezentují soudobé dějiny, jež jsou stále živou součástí individuální i společenské paměti. Podoba těchto míst se proto často stává předmětem veřejných debat. […]
Dle webové aplikace Pamětní místa na komunistický režim, kterou vyvinul Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, se v Česku nachází více než osm set míst komemorace na události spojené s obdobím vlády KSČ. Většinou se jedná o pamětní desky, sochy, pomníky či místa piety. Muzeí či památníků, které by na celostátní úrovni tematizovaly období mezi lety 1948 a 1989, je však nejen v této databázi pomálu. Jediné české Muzem komunismu se nachází v centru Prahy a láká spíše zahraniční návštěvnice a návštěvníky než českou veřejnost. Památníku Vojna se nepodařilo zařadit mezi přední paměťové instituce a Muzeum třetího odboje v Příbrami ukončilo svůj provoz v roce 2021. Diskuse o nutnosti vybudování „muzea komunismu“ proto českou veřejnost doprovází už několik let.
Zdá se však, že tato debata brzy získá reálný podklad. Loni byla zahájena rekonstrukce bývalé věznice v Uherském Hradišti. Komplex z konce 19. století, v němž se později nacházela vyšetřovací věznice gestapa a po roce 1948 obávané vězení, by se do roku 2028 měl stát takzvaným Muzeem totality. Obdobným směrem se vydává i pražské Muzeum paměti XX. století, založené v srpnu 2019. Jeho ambicí je vytvořit moderní paměťovou instituci zaměřující se na klíčové události 20. století na území Československa po vzoru významných zahraničních institucí. Výstavy a veřejné diskuse, které Muzeum paměti XX. století v současnosti pořádá, napovídají, že podstatná část budoucí expozice bude věnována právě období mezi lety 1948 a 1989. […]
KEIBELSTRASSE
V sousedním Německu existují stovky míst, která připomínají represivní charakter východoněmeckého komunistického režimu. V samotném hlavním městě je jich hned několik: Památník Hohenschönhausen, Památník Berlínské zdi či Muzeum Stasi. Nejmladší institucí, která v Berlíně tematizuje diktaturu SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands), je Vzdělávací centrum Keibelstrasse. Bylo otevřeno v únoru 2019 nedaleko Alexanderplatzu. Zde se mezi lety 1951 a 1990 nacházela vazební věznice východoněmecké Veřejné bezpečnosti.
[…]
Jak již samotný název instituce napovídá, edukaci je v bývalé vazební věznici přikládán velký význam. Provozuje ji Agentura pro vzdělávání (Agentur für Bildung), jejímž cílem je historické-politické vzdělávání a výchova k demokracii. Keibelstrasse se tedy na rozdíl od ostatních berlínských institucí nedefinuje jako „památník“ a neslouží pietním účelům. Vzdělávací centrum proto navštěvují převážně školní skupiny, které přímo v budově bývalé vazební věznice pracují s archivními prameny či předem nahranými rozhovory s tehdejšími vězněnými. Příběhy pronásledovaných slouží k reflexi vztahu jedince a diktatury.
GOLI OTOK, VABAMU I MUZEUM GULAGU
Obětem politické perzekuce za Titova režimu není v současném Chorvatsku věnována příliš velká pozornost. Místní vzpomínková kultura má tendenci upozaďovat vše, co souvisí se socialistickou Jugoslávií. Názorným příkladem je bývalý internační tábor a věznice Goli Otok. Na tomto jadranském ostrově byli mezi lety 1949 a 1956, v důsledku roztržky mezi Titem a Stalinem, vězněni domnělí či skuteční političtí oponenti režimu. Vězeňkyně a vězni zde byli podrobeni „politické převýchově“ a v nehostinných podmínkách vykonávali nucenou práci. V roce 1956 byl tábor dočasně uzavřen a posléze, až do konce osmdesátých let, využíván jako kriminální vězení. Poté co ostrov opustili poslední trestanci a trestankyně, měl být Goli Otok přeměněn v turistickou destinaci, realizaci těchto plánů však v devadesátých letech překazila chorvatská válka za nezávislost. Na ostrově se v současné době nacházejí pouze zchátralé budovy věznice a pozůstatky internačního tábora.
Historii ostrova jakožto místa politické represe do nedávné doby připomínalo pouze pár informačních tabulí, pamětních desek a pomníčků. V roce 2018 se však zrodila iniciativa, jejímž cílem je přiblížit chorvatské i mezinárodní veřejnosti spletité osudy ostrova Goli. Záhřebská nezisková organizace Documenta spolu s místní pobočkou německé Nadace Friedricha Eberta vydala knižního a online průvodce po místech, která na ostrově dodnes, byť v podobě ruin, připomínají bývalý internační tábor. Tímto způsobem může kdokoli ostrov navštívit a dozvědět se více o represích za vlády Josipa Broza Tita. […]
V pobaltských zemích je komunistický režim spojován především se ztrátou národní suverenity v rámci sovětského bloku. Sovětská éra je primárně nahlížena jako období okupace. V tomto duchu bylo v roce 2003 otevřeno estonské Muzeum okupací. Jednalo se o iniciativu emigrantky Olgy Kistler-Ritsové podporovanou estonským ministerstvem kultury. V Tallinnu tak vzniklo muzeum, které připomínalo estonskou zkušenost s nacistickou (1941–1944) a sovětskou (1940–1941, 1944–1991) okupací. Expozice v nově postavené budově kladla důraz především na utrpení Estonců během obou režimů, a především toho sovětského. V roce 2016 se však muzeum rozhodlo změnit název i poslání celé instituce. Centrálním bodem se měl stát pojem svobody. Tímto způsobem muzeum přišlo i ke svému současnému názvu. Novotvar Vabamu je složený z estonských výrazů pro svobodu (vabadus) a muzeum (muuseum).
Nová expozice, otevřená v roce 2018 u příležitosti stého výročí estonské nezávislosti, se nazývá Svoboda bez hranic. Kromě nacistické a sovětské okupace tematizuje odboj, holokaust, deportace, život v exilu, každodennost v sovětském Estonsku či nenásilný boj za obnovení nezávislosti. Poslední část expozice je věnována současným společenským otázkám nezávislého Estonska. Historická témata jsou přiblížena prostřednictvím individuálních příběhů. Velký důraz je zde kladen také na vzdělávání, jak dokládá motto muzea: Vzděláváme, zapojujeme a podporujeme Estonce a návštěvníky muzea, aby přemýšleli o nedávné minulosti, aby pocítili křehkost svobody a aby se zasazovali o svobodu a spravedlnost. […] Tento způsob výkladu otevírá cestu k tématům relevantním pro současnou společnost.
Masové politické represe z období stalinismu se osobně dotkly milionů občanů Sovětského svazu. Toto téma zůstává v současném Rusku rodinným i celospolečenským traumatem. Historii politické perzekuce, soustavy nápravně-pracovních táborů gulag, a především osudy pronásledovaných přibližuje moskevské Muzeum historie gulagu. Založil ho v roce 2001 historik a bývalý vězeň gulagu Anton Antonov-Ovsejenko. Jedná se o neziskovou organizaci podporovanou moskevským magistrátem a nadací Paměť. Od roku 2012 je ředitelem Roman Romanov. Pod jeho vedením se muzeum přestěhovalo do nové budovy a značně rozšířilo pole svých aktivit.
Posláním muzea je informovat o masových represích a zachovat paměť o bezpráví stalinismu. Instituce shromažďuje archivní dokumenty, zaznamenává vzpomínky bývalých vězeňkyň a vězňů gulagu a pořádá výzkumné expedice do bývalých táborů. Kromě toho nabízí i širokou nabídku vzdělávacích programů či odborné poradenství pro pozůstalé.
Současná expozice se zaměřuje na každodenní život a podmínky v táborech, věnuje se však i historickým fenoménům, jako byl Velký teror, masové deportace či činnost NKVD. V centru pozornosti přitom stojí osudy konkrétních lidí. Jejich památce je zasvěcen i Chrám paměti. V potemnělé místnosti zaznívají jména rehabilitovaných obětí politických represí.
Muzeum historie gulagu v sobě spojuje hned několik funkcí. Je místem výzkumu, dokumentace, vzdělávání i piety. Muzejní cena Rady Evropy, kterou moskevské muzeum obdrželo v únoru 2021, potvrzuje, že se jedná o výjimečnou paměťovou instituci mezinárodního rozměru. […]
IDEÁLNÍ PAMĚŤOVÁ INSTITUCE?
Při zakládání paměťových institucí, které tematizují českou zkušenost s komunistickým režimem, rozhodně nejde o to, aby slepě kopírovaly vzory ze zahraničí. Při budování tuzemských institucí je vždy nutné zohlednit historický a společenský kontext i kupříkladu reálné možnosti financování. Zahraniční praxe však může sloužit jako inspirace.
Představené projekty reflektují specifickou zkušenost s komunistickými režimy v NDR, Jugoslávii a Sovětském svazu. Vzdělávací centrum v Berlíně s chorvatským ostrovem a velkými muzei v Tallinnu a Moskvě však spojuje také důraz na vzdělávání a osvětu. Jak ale při přípravě edukačního programu postupovat? V této souvislosti se lze opřít o čtyři konkrétní principy. Historičky Juliane Brauer a Irmgard Zündorf na příkladě současných německých muzeí a památníků pojmenovaly základy „dobré praxe“ ve vzdělávacích projektech věnovaných východoněmeckému komunistickému režimu. Těmi jsou transparentnost, kontextualizace, multiperspektivita a věcnost. Instituce by měly jasně definovat svůj cíl, představit předmět svého zájmu v historických souvislostech, zohlednit více úhlů pohledu a neměly by se opírat o záměrné vzbuzování emocí. Nejen čtveřice evropských míst komunistické paměti, ale i tyto čtyři principy mohou v budoucnu posloužit při budování českých muzeí a památníků komunismu.