S půl milionem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou české Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil zápalkou z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v české Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasině. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren a obchodů, promenádou Čechů byla „Ferdinandka“, promenádou Němců „Příkopy“.
Egon Erwin Kisch, Jarmark senzací (1942, přeložila Jarmila Haasová-Nečasová)
Avšak chlapec měl štěstí, neboť nevyrůstal v blahobytné velkoburžoazní domácnosti a v příliš starostlivém rodinném kruhu s pokojskou a guvernantkou. A tak se leckams dostal, nikdo se o něj nestrachoval, sám si volil své klukovské přátele a nepřátele, kde chtěl, a bylo mu srdečně jedno, jestli mu míč proletěl českým, německým, židovským nebo rakouským šlechtickým oknem. „Já jsem zanárodní,“ říkal o sobě. Za národy – nikoli nad nimi nebo pod nimi – se dalo žít a toulat se po ulicích a v průchodech domů, dělat si v Městském parku blázny z hlídače Kakice (…) a pak zmizet, nebo ošulit o krejcar „seslbábu“; nahoře na Žižkově, kde kdysi slepý hrdina rozprášil papežské a císařské vojsko, mohl vydlabávat z omítky zazděné husitské koule, mohl se venku ve Stromovce účastnit „zanárodních“ atletických soutěží ve vrhu koulí, skoku o tyči a běhu na sto yardů, přičemž nikdo z nás dobře nevěděl, jak je ten yard vlastně dlouhý.
Johannes Urzidil, Pražský triptych (1960, přeložila Božena Koseková)