Perský básník Náser-e Chosrou se v polovině 11. století vydal na několikaletou pouť z Chorásánu přes Sýrii a Egypt do Mekky a zpět. Ve své Knize cest (přeložil Zdeněk Cvrkal, Academia, Praha 2021) detailně popisuje jednotlivá města v dnešním Afghánistánu, Palestině či Íránu, děkuje bohu za štědrost, s níž se při putování setkal, a vypráví o různých podivuhodných úkazech. Oceňuje zvláště setkání s dalšími vzdělanci, s nimiž si mohl vyměňovat verše a spekulativní otázky, pozornost však věnuje i lokálním konfliktům, rituálům, zemědělským zvyklostem a hospodářské situaci. Nahlíží přitom jak za okraje středověkého islámského světa (věnuje se třeba křesťanským komunitám v Jeruzalémě či Núbii), tak do místních tradic, představuje znalosti neználků i všech lidů knihy…
Na jih od města leží Lotovo jezero a jeho voda je hořká. Takové je Lotovo jezero, jež leží na jih od Tarabíje. Vlévá se do něho řeka vytékající z Genezaretského jezera. Lotův palác se nacházel na břehu tohoto jezera, ale nezůstalo po něm ani stopy. Jeden člověk mi říkal, že v Lotově jezeře je cosi podobné krávě. Vynořuje se to z vody, má to černou barvu a bere to na sebe podobu krávy. Podobá se to kameni, ale není to tvrdé, a lidé to sbírají a roztloukají a rozváží po městě a celé oblasti. Když se kousek položí pod strom, tak červ nemůže nikdy ten strom zničit, kromě toho se nepoškodí ani kořeny a zahrada není narušena ani červy, ani podzemním hmyzem. Odpovědnost za toto sdělení nese vypravěč.
- mš -