Mezi bohemistickými pracemi, pokoušejícími se zachytit „svéráz“ brněnské literatury doby kolem první světové války, mají výlučné postavení dvě: esej Arne Nováka Duše Brna a jeho kultura slovesná (1932) a studie Josefa Hrabáka Z dějin „brněnského“ románu (1979). Jejich autoři byli, každý ve své době, výraznými literárněvědnými veličinami „druhého“ českého města. Arne Novák (1880–1939) byl od roku 1920 řádným profesorem české literatury na nově založené Masarykově univerzitě, dvakrát byl zvolen děkanem Filozofické fakulty MU, v letech 1938/39 zastával funkci rektora. Josef Hrabák (1912 až 1987), dlouholetý vedoucí katedry české literatury FF MU, byl autorem masově vydávaných „slabikářů“ literárního čtení (Poetika) a českých literárních dějin.
NARATIV Y BRNĚNSKÉ LITERATURY
Oba literární historici byli zjevy spíše konzervativní. Zatímco však konzervativismus Arne Nováka spočíval v jeho pohledu na literaturu jako platónský projev ducha daného národa, reprezentují „brněnské“ literárněhistorické studie Josefa Hrabáka z normalizačního období konzervativismus jiný, strnule historicko-materialistický a – v tom je styčný bod s Novákem – tradičně národně-filologicky vymezený.
Tento rozdíl mezi Novákovým a Hrabákovým vnímáním literatury, který je svým způsobem též spojuje, je dobře patrný na jejich pohledu na brněnskou literaturu. Oběma studiím je společné, že kladou počátek brněnské kultury slovesné, v Hrabákově případě „brněnského“ románu, na konec 19. století, kdy se tu objevuje česky psaná literatura pojednávající o specifickém prostředí této průmyslové metropole. Počátek narativu brněnské literatury je v obou studiích stejný: pro Nováka i pro Hrabáka začíná Josefem Merhautem (1863–1907). Merhaut pro ně představuje prvního literáta, který se postavil výzvě zachytit industriální prostředí města a jeho aktéry. Tím, tvrdí oba, položil základ tradici literárního a fejetonistického psaní o „malých“ poměrech drobného měšťanstva, a především městské periferii, zčásti výslovně industriální, zčásti „jen“ deklasované, vyloučené, bezmocné, pitoreskní i tragické. Z industriálního charakteru Brna oba literární historici odvozují celkový charakter jeho literatury. Ačkoliv město tuto tvářnost získalo už na konci 18. století, spojují obě studie tuto temnou duši Brna výhradně s českou kulturou a česky psanou literaturou. Novák chápe Brno jako mladé město nové – rozuměj české – kultury, zrozené z radikální diskontinuity vůči svému rakousko-německému předchůdci stejného jména: Jeť české kulturní Brno město zcela mladičké, téměř bez tradice, které se teprve hledá a nad to, opojeno dneškem, zapomíná včerejška, jenž byl chudý a šedivý. V této situaci Novák sice vidí produktivní roli města směrem do budoucna, v ní mu ovšem – kromě živlu německého – brání do jisté míry i nové Československo: [Brno] není doposud tím, po čem toužilo ve chvílích sebedůvěry a sebeopojení, srdcem – a nejenom správním centrem – celé Moravy; ani stará Praha ani mladá Bratislava mu nemíní popřáti krásného úkonu, aby se opravdu stalo mostem k slovanskému východu; živel německý, velmi sebevědomý, brání se stále tomu, aby s českým Brnem vstoupil v agón, jehož účastníci se navzájem plně a klidně uznávají.
[…]
NÁŠ NATURALISTA MERHAUT – UNSER NATURALIST LANGMANN
V roce 1906 vydal brněnský a vídeňský básník a organizátor literárního života Eugen Schick(1877–1909) brožurku Die Mährische Moderne, v níž esejisticky popsal literární produkci brněnských autorů své generace. Schick v závěru oddílu věnovaného brněnskému naturalistovi Philippu Langmannovi (1862–1931), o rok staršímu než Josef Merhaut, píše: Je jistě bláhové chtít literárnímu tvůrci dávat „dobré rady“, o čem má psát. Ale snad bychom mohli doufat, že spisovatel, jemuž vděčíme za tolik příkladů spontánně vytvořeného umění zachycujícího zdejší prostředí, napíše i onen tak dlouho a toužebně očekávaný „brněnský román“. Philipp Langmann by byl pro tento úkol jistě tím pravým člověkem na pravém místě.
Philipp Langmann, v té době už několik let působící ve Vídni, brněnský román nenapsal. Této úlohy se však chopili jiní autoři „moravské moderny“, jež Schick zmínil: Karl Hans Strobl, známý jinak nacionálně bojovnými pražskými romány, a Franz Schamann. Za pozornost však stojí role přinejmenším potenciálního zakladatele brněnské literatury, kterou Schick Langmannovi přisoudil a jež nebyla nepodobná úloze Josefa Merhauta v Novákových a Hrabákových výkladech.
Philippa Langmanna a Josefa Merhauta vskutku spojuje více než téměř shodný rok narození. Oba vstoupili do literatury na počátku devadesátých let jako autoři povídek z brněnského industriálního prostředí a oba byli – okamžitě po vydání svých prvních sbírek – vítáni jako exponenti nové, „dělnické“ tematiky v literatuře, a především jako průkopníci nové, modernistické formy. Toto vítání samozřejmě probíhalo u Merhauta pouze v českém, u Langmanna pouze v německém tisku. Oba proudy recepce přitom vykazovaly ještě jednu pozoruhodnou podobnost: recenzenti nabádali oba autory k adaptaci „cizího“ (zolovského) naturalismu na místní, tedy českou, resp. rakousko-německou literární tradici.
Akční rádius Langmannových próz sahá z tematického hlediska od pohnutých, často drastických scén ze života továrních dělníků až po výjevy z mondénního městského prostředí; z poetologického hlediska od radikálních naturalistických textových experimentů až po symbolistické a místy velmi konvenční sentimentální vyprávění. Merhaut oproti tomu není tak poetologicky radikální, i když například v kratším brněnském románu (tak zní podtitul) Vrah? (1890) sahá také k vypravěčem neregulovanému líčení deliriózních stavů továrního dělníka Pavláta mučeného traumatem z války, úmornou tovární prací, kuplířskou manželkou a alkoholem. Merhaut ve svých povídkových souborech ještě intenzivněji než Langmann popisuje nejzazší periferii industriálního Brna.
Recenzenti Merhautův debut Povídky (1890) přijali jako počin nového druhu: Že Brno má dosti originálních lidí, že vystačí na povídku i na román, o tom není pochybnosti. Scházelo jen posud bystré oko, vnímavá mysl, aby u toho, co denně se tam odehrává, zachytila několik řízných a význačných obrázků a stlumočila nám je s dostatečnou plastikou a sílou uměleckou. Vždyť ideje, nejmocněji dnes otřásající budovou lidské společnosti, mají v Brně jedno z nejintensivnějších ohnisek: Kapitál a práce, pán a otrok, zde stále se potýkají, někdy zjevně, stále potají v tuhém zápasu a připravují půdu neznámé budoucnosti, psal v Moravské orlici František Bílý. Ve svém posudku sice pozoruje modernistické – a tím internacionání – rysy Merhautových textů, mladého autora se ale pokouší zasadit do místní realistické tradice – a tu jedním dechem klade do nacionální, německo-slovanské opozice: Starý mistr Malostranských povídek našel už také zdárného žáka na Moravě a toť tam, kde by ho byl nejméně hledal – v odrodilém Brně. Takto hlavní město naší slovanské Moravy vrací se aspoň v povídce k bývalému rázu svému, jemuž se zpronevěřilo v 17. století. […]
Recepce Langmannova díla vykazuje ve srovnání s Merhautem značné shody. Jak brněnský liberální Tagesbote, tak především místní sociálnědemokratický Volksfreund častují Langmanna stejnou chválou jako české deníky Merhauta. Volksfreund recenzi Langmannových povídek nadepisuje Brněnská literatura a chápe to jako nahrávku na smeč: Tento nadpis pravděpodobně vzbudí údiv a námitky – ale přesto je oprávněný. Už samotný fakt, že na domácí půdě, tak málo výživné pro jakýkoli duchovní a umělecký život, vyrostla respektovaná literární osobnost, by si zasloužil být hlásán v místním tisku s nejvyšší intenzitou. Philipp Langmann ovšem – ano, on je tím zimním motýlem – není s brněnskou půdou spojen jen fyzickým poutem. Brněnské postavy, brněnské poměry, brněnské události tvoří náměty jeho literárních děl.
I německá brněnská kulturní publicistika si okamžitě klade otázku, je-li tento místní naturalista spíše následovníkem Zolovým, nebo zda stojí v místní, tedy rakouské, resp. německé literární tradici. Odpověď, kterou recenzenti nacházejí a Langmannovi připisují k dobru, zní, že je naturalistou naším, protože se – na rozdíl od Zoly, ale ve shodě s Merhautem – zaměřuje na individuum, na jeho zápas, prožívání, duši. Netvoří kolosální malby jako Zola v Zabijáku nebo Hauptmann v Tkalcích, říká recenzent Volksfreundu: „Tam [tj. u Zoly a Hauptmanna] se to jen hemží velkými a malými, muži a ženami, ostře řezanými obličeji, hlavami bez výrazu, vztekem a otupělostí, zvedanými sklenicemi a zdviženými pažemi, zaťatými pěstmi. Tam, kde se vůbec projevuje individuum, neshledává na něm básník nic víc než to, co vidí objektivní, klidní pozorovatel zvenčí – povrchnosti. Jedinec je zde právě jen tělesná součást masy těl. Pro Langmanna je však více, je tím, čím má pro básníka být v první řadě – člověkem. I Langmannovi jsou zhusta vytýkany zolovské manýry naturalistické techniky psaní. Ale tato záchrana člověka v naturalistické literatuře, jež recenzentům umožňuje zasadit oba literáty (tedy každého zvlášť, ale stejným způsobem) do místní realistické tradice, se jeví jako základní společný jmenovatel obou brněnských naturalistů i jejich expertních čtenářů.
BARTEL TURASER – BARTOŠ TUŘANSKÝ
Z exkurzu do recepce Merhautovy a Langmannovy rané povídkové tvorby bychom mohli vyvodit, že probíhají sice pozoruhodně paralelně, ale přesto odděleně. Že ani tento dojem není správný, výmluvně ilustruje inscenační historie Langmannova (jediného) veleúspěšného dramatu Bartel Turaser (1897). Jde o poměrně konvenční drama svědomí odehrávající se na pozadí dělnické stávky v jedné z brněnských továren. Je nicméně velmi obratně a účinně napsáno, nevyhýbá se morálnímu patosu a vypjatým scénám, například smrti dělníkových dětí a jejich „návratu“ v podobě halucinací. Langmannovo drama zažilo bouřlivý úspěch nejprve v Berlíně a ve Vídni, až poté v Brně – na německém, a nakonec i na českém divadle, odkud pak odstartovalo svou „spanilou jízdu“ po nejrůznějších česko- i německojazyčných jevištích v českých zemích. […]
Strhující – a pokud vím, jediné dochované – svědectví o rané fázi inscenační historie Bartela Turasera / Bartoše Tuřanského však nepochází od nikoho jiného než od Josefa Merhauta z Moravské orlice 23. února 1898, tři dny po české premiéře dramatu v Brně. Merhaut byl na konci devadesátých let už výraznou osobou brněnského literárního života, prominentním redaktorem Moravské orlice a organizátorem českého divadla. Nejprve – ze své pozice – vysvětluje, jak se stalo, že Bartel nebyl uveden v brněnském německém divadle Na hradbách (nyní Mahenovo divadlo): Bartel Turaser zadán byl německému divadlu v Brně. Ale osobní intriky, které leckdy v divadle platí víc než umění, dělnické drama Langmannovo vytlačily přes práh městského domu na Kolišti. Jak pak proboha také před publikem divadla, do něhož chodí brněnští fabrikanti, mohlo se vypravit takové drama bitého proletariátu a zoufalé bídy? […]
Merhautův článek nesvědčí o harmonickém vztahu česky a německy hovořící brněnské literární a divadelní scény. Svědčí ale o tom, že na přelomu 19. a 20. století o sobě jejich protagonisté velmi dobře věděli, i když byli zatíženi mnohými předsudky vůči „těm druhým“. Byli si ale schopni a ochotni navzájem pomoct, a především si uvědomovali vedle rozdílů i vzájemnou spřízněnost. Ta se ostatně projevila i v jejich literárních textech a – paradoxně – i v jejich jinak striktně podle jazykového klíče rozdělené recepci. Je tedy nejvyšší čas otevřít Novákův a Hrabákův narativ německojazyčné literatuře města a nahradit jimi předpokládanou diskontinuitu vůči starší literatuře a místní německojazyčné literatuře pokusem zachytit vzájemné kontintuity. Zachytit prolínání odděleného.