Bažina, Fobia, R. U. M. zine, Metaliště, Hluboká orba… to je jen slabý výčet názvů takzvaných fanzinů, jež v Česku (či dříve Československu) vycházely – a vycházejí. A co že to takový fanzin je? Podle teoretika médií jsou fanziny nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy distribuované, produkované a publikované samotnými tvůrci. Zmapovat českou fanzinovou scénu se v knize Křičím: To jsem já. Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost (PageFive, Praha 2017) rozhodli Miloš Hroch, Pavel Kroulík či Daphne Carr, sami aktivní tvůrci fanzinů. Imunitní systém některých jedinců ji dokáže bezpečně odrazit, jiní beznadějně podléhají. Vydávání fanzinů je totiž nemoc. Potvrdí to každý, kdo čekal dlouhé fronty na poště, aby svůj fanzin dostal na druhý konec země, nebo se ošíval v práci a potají tiskl na kancelářských kopírkách, když se šéf nedíval. „Poznáš to, když vstaneš v šest ráno, abys napsal ještě pár řádků před prací, a skončí to telefonátem, že se ti udělalo špatně, protože nemůžeš přestat,“ píše se o příznacích v příručce How to Publish a Fanzine… Autoři knihy se kromě emocionálních aspektů fanzinové vášně věnují rovněž dobovému kontextu. Stranou tak nezůstane ani samizdat či československý underground: To nadšení vystihuje třeba část básně (…) Pavla Zajíčka, člena undergroundové hudební skupiny DG 307. „Přepisoval jsem do hloubek noci jakýsi texty, cejtil sem jejich zrod a taky jejich zrcadlo kdesi ve zvucích. Nemám ale vůbec sil na to se s někým domlouvat – myslím, že nejlepší VŠE si dělat sám…“
- ivc -