Praha je centrem židovského světového spiknutí, tvrdí v jednom z dílů Otázek a odpovědí Viktora Valerjeviče Pjakina tento hlasitý propagandista zahraniční politiky Vladimíra Putina. Podle Pjakina mají o pražském spiknutí svědčit romány Franze Kafky a Gustava Meyrinka. Jak, to svým divákům neprozradil. Pořad zhlédlo jen na platformě YouTube dosud takřka čtvrt milionu lidí, a to vzhledem k rezonanci videa v českých dezinformačních médiích, jako je internetový portál Aeronet, zřejmě i z České republiky.
Jak je možné, že jsou tyto mýty neustále přiživovány a přitahují i dnes takovou pozornost? Proč právě Praha poutá jako magnet nejnestydatější z konspiračních teorií? […]
Tyto a četné podobné případy ukazují, jak houževnaté jsou mýty utvářející „image“ velkých metropolí a jak velkou moc v tom stále může hrát (jakkoli nepochopená) krásná literatura. Jsme zvyklí vnímat prostor skrze příběhy, a naopak velké příběhy si spojujeme s konkrétními prostory. Henri Lefebvre píše o pronikání žitého, imaginovaného a konstruovaného prostoru a Daniela Hodrová o městu Textu, jež sestává z nekonečného množství znaků i literárních textů. Angelo Maria Ripellino kdysi opěvoval mýtus magické Prahy ve svých nostalgických literárních kolážích. Případ Pjakinovy propagandy nás však upamatovává, že tento mýtus může mít i málo idylické podoby. Pro mapování mýtu magické Prahy v celé šíři zde není prostor, vždyť i pokus zachytit jeho vývoj jen ve 20. století z pera Leny Scheidig vydal nedávno na obsáhlou monografii. […]
OD TURISTICKÉHO CÍLE K LITERÁRNÍMU TOPOSU
Již od konce 18. století začali Starý židovský hřbitov v Praze vyhledávat zahraniční turisté. V roce 1787, kdy se na hřbitově přestalo z nařízení Josefa II. pohřbívat, popsal toto místo v Praze usazený saský spisovatel historických románů Johann Friedrich Ernst Albrecht a od této doby nechyběla zmínka o něm v takřka žádném turistickém průvodci. V roce 1815 navštívil židovské město a hřbitov německý historik, publicista a pozdější politik Friedrich von Raumer, který vylíčil své dojmy z místa v cestopise Herbstreise nach Venedig (Podzimní cesta do Benátek). Raumer popsal hřbitov jako hrůzostrašné místo a vykreslil místní Židy, kteří se uvolili jej provést po hřbitově, ve světle dobových stereotypů (zápach cibule a hašteřivá užvaněnost). Zatímco Raumerovo líčení návštěvy hřbitova vyvolalo v roce 1817 u recenzenta cestopisu v Leipziger Allgemeine Zeitung podivení nad neotřelostí tohoto místa, v následujících desetiletích se návštěva starého pohřebiště stala již obvyklým cílem cestovatelů. V roce 1822 navštívila hřbitov například vídeňská spisovatelka Caroline Pichler v doprovodu Josefa Dobrovského […]. V roce 1842 vylíčil podrobně atmosféru tohoto místa v cestopise Hundert Tage auf Reisen in den österreichischen Staaten (Sto dní na cestách po rakouských státech) severoněmecký cestovatel Johann Georg Kohl. Anglické překlady jeho cestopisných črt ovlivnily obraz Prahy i v Británii a Americe. Hřbitov lákal také malíře. Jeho obrazy v zahraničí vystavovali Matthias Wehli a Jaroslav Čermák. Grafiky pohřebiště se objevovaly v albech pamětihodností jako Deutschland. Galerie pittoresker Ansichten des deutschen Vaterlandes (Německo. Galerie malebných pohledů německé otčiny) z roku 1859.
[…] Philip Galen (vlastním jménem Ernst Philipp Karl Lange) umístil ústřední melodramatickou scénu svého románu Emery Glandon z roku 1859, v níž hlavní hrdina Werner von Haldrungen vyznává lásku Rachel Shawai, právě mezi zdejšími náhrobky. Syn německého barona Werner přitom na náhrobcích Racheliných předků nesliboval židovské dívce pouze lásku a sňatek, ale i nápravu staletí útisku a utrpení: Ó, daruj mi to blaho, splatit a smazat tolikero krutých činů, které křesťané napáchali na Židech tím, že tě, někdejší Židovku, přimknu ke svému srdci, do svého srdce nechám vejít a zde budu chránit a pečovat, jako se ochraňuje a opečovává to, co je nám nejdražší.
Neméně sladkobolný děj umístil na pražský hřbitov o tři roky později další německý nežidovský autor Wilhelm Raabe v novele Holunderblüte (Černý bez, 1863). Také v ní hlavní hrdina, německý lékař, vzpomíná na židovskou dívku, s níž se scházel na pražském hřbitově mezi náhrobky, a řeší přitom jak téma osobní viny, protože dívku opustil, tak viny dějinné, totiž křesťanů vůči utlačovaným Židům. V obou případech kulisy hřbitova úctyhodného stáří upomínají na tento historický přesah individuálního milostného vztahu. Jednotlivé motivy, jako marné hledání vstupu na hřbitov a omamnou vůni bezových keřů, ale nacházíme již ve starších publicistických textech.
VRSTVENÍ TEXTŮ
Byla to snad potměšilá potřeba Hermanna Goedsche převrstvit tento proud národnostně smířlivých příběhů vyprávěním, které by šlo ostře proti nim, co jej přimělo umístit v románu Biarritz (1868–1878) centrum světového židovského spiknutí na pražský židovský hřbitov. Goedsche, skrývající se pod pseudonymem John Retcliffe, si vysnil scénu, při níž si mělo dvanáct vůdců židovského kmene sdělovat při půlnočním dostaveníčku informace o tom, jak získat kontrolu nad světem a zneužít křesťany. Ten, kdo četl román Umberta Eca Pražský hřbitov (2010), ví, co poté následovalo. Goedschův román stvořil mýtus židovského spiknutí, a položil dokonce textový základ pro Protokoly sionských mudrců, které vyšly poprvé v Rusku v roce 1903. Samo schéma nočního setkání vůdců spiknutí, při němž se informují o plnění svých misí a zásazích do světového dění, přitom nebyl nijak nový. Vyskytoval se již v mnoha starších konspiračních románech. Některé z nich – Die Ruinen von Palmira (Zříceniny Palmýry) či Die Löwenritter (Lví rytíři) – vznikaly již na konci 18. století také v Praze. Na rozdíl od pozdějších děl však v těchto románech vystupovali jako spiklenci spíše zednáři či templáři. Stejně tak kolovaly po Praze a jinde již od 17. století zkazky o jezuitském plánu na světovládu, shrnuté v podvrženém dokumentu Monita Secreta. […]
Z Ecova románu se již nedozvíme, že krátce po německém spisovateli převzal ústřední scénu jeho díla také česky a německy píšící pražský autor Eduard Rüffer, aby ji zapracoval do svého česky vydaného románu Velké spiknutí Židů v Praze (1874). Rüffer, který působil jako novinář v Národních listech a jiných pražských periodikách, zasadil scénu z románu Biarritz do ještě drastičtějšího příběhu, v kterém vylíčil mimo jiné i vraždění a sexuální zneužívání křesťanských dětí Židy. Fakt, že literatura tohoto druhu nikoho v Čechách nešokovala, a dokonce ji doporučovaly anonce v předních pražských českých novinách, je dnes těžko pochopitelný. Oproti Goedschovi přinesl Rüffer jednu inovaci, když vybral za jednu z vůdčích hlav spiklenců postavu krásné, ovšem bezcitné Židovky, jejíž příspěvek světovému spiknutí spočívá v tom, že svádí a vraždí významné politiky. Rüffer tím působivě přetavil postavy Židovek ze sladkobolných příběhů padesátých a šedesátých let do postavy krásné agentky.
Topos pražského hřbitova stejně jako celý mýtus magické Prahy tím získaly dramatické napětí mezi idylickými a sladkobolnými příběhy na jedné straně a konspiračními a démonickými příběhy na straně druhé. Tuto ambivalenci nejlépe vyjadřovala právě nevypočítavá sexualita ženských židovských postav, jejichž zobrazení navazovalo také na dobové rasové stereotypy. Zvláště texty pražského německy píšícího autora Paula Leppina jsou prodchnuty asociacemi mezi prostorem pražského ghetta a židovského hřbitova a zakázanou sexualitou. Asanace Josefova v letech 1893–1914 nejenže nepřemazala tyto navrstvené významy místa, ale naopak jeho odtržením od reálného základu podpořila s ním svázanou fantaskní obraznost. To ukazuje i Meyrinkův Golem (1915) […].
U česky píšících autorů se s touto zálibou v mýtu magické Prahy a s ambivalentními významy židovského hřbitova setkáváme méně často, ačkoli ani jim démonické obrazy města (Mrštíkova Santa Lucia, Svátkovy Tajnosti Pražské) nebyly úplně cizí. Podle Jindřicha Tomana zájem o hřbitov mezi českými autory nevyrůstal jako v případě německy píšících spisovatelů z romantické tradice, ale teprve ze snahy začlenit židovskou kulturu a Židy do pokročilého národního hnutí na konci 19. století. Sem spadají, jak Toman upozornil, i pokusy Aloise Jiráska a Josefa Svátka zařadit pověsti týkající se hřbitova do pásma českých pověstí. I odlišné básnické obrazy židovského hřbitova, jako je Vrchlického Na starém hřbitově židovském (1893), postrádaly ovšem onu kombinaci strachu a pocitu viny. Přesto i v české literatuře nalezneme díla, která této erotizující ambivalenci místa podlehla, jako například báseň Židovský hřbitov Vítězslava Nezvala (1928). Hrdina vstupem do židovského města ztrácí půdu pod nohama a na domovním letopočtu se objevují znamení, která propojují jeho život se zmizením jistého alchymisty. Příznačně zde život ztělesňují již pouze prostitutky a židovská dívka, na níž si hrdina vybíjí své sexuální a následně vražedné fantazie, když ji zabíjí přímo na hřbitově. Paranoia se tu opět mísí s vizemi touhy a násilí.
Dnes mýtu magické Prahy a Starého židovského hřbitova dominuje opět spíše melancholický a nostalgický tón, který se rozmělňuje v turistických apropriacích místa. Jak ale ukazují Pjakinovy propagandistické pořady, v kulturních mýtech nikdy žádná významová rovina zcela nemizí. Zůstává skryta v rezervoáru kolektivní imaginace, aby mohla být kdykoli opět oživena. Recyklace osvícenských konspiračních románů po polovině 19. století zase ilustruje, že opakování kdysi dobře známého a zasutého nijak neoslabuje sílu mýtu. Pjakinova konspirační videa a pozornost, jaké se jim dostává i na českém internetu, dokládají, že tyto dnes vytěsněné roviny mýtu magické Prahy opět ožívají. Čelit jim můžeme jen tak, že ukážeme jejich konstruovanost a libidózní charakter, z něhož se živí.