A když jsem vystoupal na vrcholky hřbetu a shlédl z něj do nedozírné krajiny, kde se hory zdály být jen krtinami, lesy jen políčky na šachovnici, města jen zrnky písku a člověka nebylo možné spatřit, tu jsem se cítil ubohý a nepatrný a lidstvo i s celou tisíciletou historií bylo nepatrné a spatřoval jsem velikost a věčnost jen v přírodě a v jejích trvajících útvarech. Karl Herloßsohn, původem pražský, v Lipsku usazený spisovatel, nešetřil v cestopisu Wanderungen durch das Riesengebirge und die Grafschaft Glatz (Putování po Krkonoších a hrabství Kladsko) z roku 1840 romantickým okouzlením krkonošskou krajinou. Koneckonců plnil tím i očekávání nakladatele Georga Wiganda, jenž knihu začlenil do ediční řady s výstižným titulem: Das malerische und romantische Deutschland (Malebné a romantické Německo).
ODKOUZLOVÁNÍ ROMANTICKÉHO SVĚTA
Zatímco na sklonku osvícenského 18. století do Krkonoš zamířilo několik expedic Královské české společnosti nauk, jejíž členové – mimo jiné botanik Tadeáš Haenke či fyzik František Josef Gerstner – prováděli přírodovědecká měření, od počátku následujícího století výpravy za vzděláním nahradilo romantické putování krajinou. […]
Když se však z krkonošského hřebene od Sněžných jam chtějí rozhlížet hrdinové anonymní črty Jeden den cestování v Krkonoších, otištěné v humoristickém almanachu na rok 1860 Krakonoš, nepochodí: přižene se déšť a celá slezská země pod boudou se zrakům našim taktéž závojem mlhovým zahalila. Jako by se tímto selháním rozplývala stávající dominantní umělecká reprezentace Krkonoš coby magicko-mytického romantického prostoru. Bývaly doby, kdy sem mohl Karel Hynek Mácha situovat tajuplný klášter s ožívajícími mrtvými mnichy, Karel Sabina či Jan Erazim Vocel setkání s ďáblem, ostatně ještě v Babičce Boženy Němcové z roku 1855 jsou děti Proškovy znejišťovány zkazkami o životě v horách a kouscích, které zde provádí Rýbrcoul. To v almanachu Krakonoš, sestaveném krkonošskými Čechy, úředníkem z Rokytnice nad Jizerou Františkem Karlem Drahoňovským a kaplanem ve Vysokém nad Jizerou Josefem Koublem, veškerá pohádkovost patří minulosti: Krakonoš tam druhdy dlíval, / z podivínů šašky míval, / v pověsti dlí posavad, / vzpomíná naň horan rád. Místo romantického individualizovaného putování, jehož se dovolával ještě Herloßsohn, míří do hor od stanice zánovní pardubicko-liberecké dráhy hromadné výpravy, jimž se přizpůsobuje turistická infrastruktura.
[…]
V návaznosti na koncept sémiosféry (prostoru, v němž probíhají sémiotické znakové procesy) literárního teoretika Jurije Lotmana můžeme konstatovat, že v obou představených textech, Herloßsohnově cestopisu i humoristickém almanachu, náleží reprezentace Krkonoš dvěma rozdílným, avšak znakově vzájemně provázaným sémiotickým systémům. V prvním z nich, vlastním zvláště německé romantické kultuře, patří Krkonoším centrální postavení jednoho z prominentních literárních dějišť (zdůrazněme přitom odlišnost literárního prostoru od prostoru reálného). Zhruba od dvacátých let 19. století dochází k produktivnímu kulturnímu překladu této literární reprezentace Krkonoš do českojazyčné kultury s uměleckým vrcholem v Máchově Pouti krkonošské (1833–1834). Naopak reprezentace Krkonoš ve druhém sémiotickém systému, jejž zastupuje almanach Krakonoš a který je propojený výrazněji s českojazyčnou kulturou, je podřízena mimetickému realismu. Pohoří, jak je zobrazeno v tomto humoristickém almanachu, referuje – na rozdíl například od zmíněné Pouti krkonošské – k reálnému světu. Pohled ze Sněžky do českého vnitrozemí, do krajiny znakově obsazené českou obrozenskou kulturou (jedná se přece o krajinu Kralodvorským rukopisem oslavenou) přitom ukazuje, že literární prostor Krkonoš v tomto systému patří na periferii, přičemž implicitním cílem jednotlivých textů v almanachu je těsněji ho provázat se znakovým systémem české národně vyprofilované kultury.
Podle Lotmana jsou součástí takového konfliktního vztahu dvou sémiotických systémů rovněž kulturní překlady a přechody mezi nimi. K nim dochází právě na periferii systémů, na jejich hranici. Tu ovšem na rovině sémiosféry nelze automaticky ztotožňovat s reálnou hranicí. Významnou roli při jejím konstruování hraje jazyk, respektive obecně komunikační kód: hranice sémiosféry neurčují pouze hranice přirozených jazyků, ale mimo jiné i umělecký jazyk a styl. Připomeňme proto v této souvislosti rozdíl mezi absencí zmínek o jazykové hranici v reprezentaci Krkonoš u Körnera, Herloßsohna, Máchy či Sabiny (které navzdory odlišnému jazyku jejich díla spojuje styl básnického vyjádření) a jejím explicitním zdůrazněním v Krakonošovi.
HLEDÁNÍ VLASTI V LITERATUŘE
Nastínění vícejazyčné reality Krkonoš (a její následný hodnotový komentář na rovině fikčního světa) bylo do značné míry podmíněno poetikou realismu, na niž byl humoristický almanach založen, a tlakem na mimetické ztvárnění reálného světa. Postupné vrůstání literárního prostoru Krkonoš do „novočeské“ kultury ovšem můžeme sledovat již od druhé dekády 19. století, tedy současně s tím, jak do českojazyčného prostředí byla kulturně překládána magicko- -mytická reprezentace tohoto pohoří z německého romantismu. […]
Počátek tohoto procesu lze nalézt v Rukopise zelenohorském (1817/1818). Podstatnou část zlomku zabírá výčet vladyků, které kněžna Libuše povolává ke sněmu na Vyšehrad. Toponyma uvedená ve zlomku obkreslují území historických Čech, ovšem zcela minimálně zasahují do pohraničních území osídlených v době jeho „nálezu“ většinově německým obyvatelstvem. Odhlédneme-li od názvů řek pramenících v pohraničních horách a protékajících českým vnitrozemím, představuje jedinou výjimku Ratibor od gor Krkonoši, / iděže Trut pogubi saň lútu. Ostatně právě Ratiborovi, jenž přichází na Vyšehrad z největší periferie, je vložena do úst obrana slovanského charakteru právního řádu oproti německému právu: Nechvalno nám v Němcéch jskáti pravdu; / u nás pravda po zákonu svatu, / juže prinesechu otci náši / v sěže žirné vlasti pres tri reky. Toto neproblematické integrální spojení Krkonoš s centrem české, etnicky slovanské panovnické moci umožňuje datace zlomku do 8. století, tedy do doby údajné Libušiny vlády.
Naprosto totožnou strategii použil roku 1827 též Václav Kliment Klicpera v komedii Ženský boj, situované do Krkonoš. V průběhu hry dojde na oblíbenou scénu rozhlížení z hory, která zde však slouží k topografickému vymezení fikčního světa dramatu: Podívejte se s této hory na vše strany, do všech končin. Podívejte se na poledne! Tam jsou Češi, naši krajané! Podívejte se na východ! Tam jsou Polané a Moravané. Podívejte se k půlnoci! Tam jsou Slezáci, a za nimi medvědi. Podívejte se na západ, tam jsou Němci a za nimi Tataři! Ačkoliv jsou zde Krkonoše zpodobněny jako samostatný region uzavřený do sebe a zároveň nezávislý na okolních geografických celcích, jedná se o prostor obývaný pouze Čechy. Stejně jako v případě Rukopisu zelenohorského tuto konstrukci usnadňuje datace děje do doby před německou kolonizací, do 12. století.
Součástí integrace Krkonoš do svazku ideální české vlasti bylo též ovládnutí prostoru jazykem. Zakladatelská úloha při vytváření českých názvů krkonošských toponym připadla náchodskému kaplanovi Josefu Myslimíru Ludvíkovi, autorovi jednoho z nejstarších českých cestopisů věnovaných domácí krajině, Myslimíra po horách krkonošských putujícího, z roku 1824. Pro reprezentaci Krkonoš coby literárního prostoru je však nesporně zajímavější hledání jména pro bájného ducha krkonošských hor, jehož stávající nářeční pojmenování, Rýbrcoul, neznělo českým obrozencům příliš domácky. […]
Na rovině regionu je tak možné převzít tezi Vladimíra Macury vyslovenou nad Kollárovou Slávy dcerou, v níž reálným historickým ztrátám a porážkám je pak nalézána protiváha v agresi ideální, v etymologickém výkladu, který alespoň ve fiktivní podobě vybojovává zpět někdy ztracená (nebo předpokládaně ztracená) území. […]
Začlenění literárního prostoru do české obrozenské kultury Macura sám řešil na příkladu hory Blaník a s ní spojené pověsti o spících rytířích. Za organizační princip této integrace označil začlenění fantastického světa do zcela reálného času a prostoru (blanický děj se neodehrává „za dávných časů“, ale svým způsobem souběžně s časem reálným, za pevně uzavřenou kamennou branou hory). Na rozdíl od Blaníku, ležícího v reálném prostoru ve středních Čechách v jádru českého jazykového teritoria, se však u Krkonoš, periferie na etnické a zemské hranici, uplatňuje značně protichůdný organizační princip: do ideální české vlasti mohly být neproblematicky začleněny pouze za cenu jejich vyjmutí z reálného času a prostoru, který umožnil negovat jazykově a etnicky smíšený charakter tohoto prostoru.
IDEÁLNÍ, NEBO REÁLNÁ AGRESE?
V almanachu Krakonoš tak na jedné straně vyvrcholila tendence k nárokování českého území, zahájená Rukopisem zelenohorským. […]
Realistický obrat v umělecké tvorbě a s ním spojený sílící tlak na mimetičnost ve ztvárnění literárního prostoru omezil stávající v podstatě neomezenou tvůrčí svobodu při formování autentické vlasti prostřednictvím české literatury. Ta se musela nově vyrovnávat s dosud přehlíženým vícejazyčným charakterem prostoru v reálném světě, který ztěžoval stávající ideální agresi a zisk území na rovině fikčního světa literárního díla.
Z realistické poetiky a tématu boje o území vzešel v poslední čtvrtině 19. století v českém i německém prostředí žánr hraničářského románu. Jeho obsahem již byla reálná agrese ve vyostřeném národnostním konfliktu, často kombinovaná se sociální tematikou. Tyto okruhy se v dílech situovaných do Krkonoš snoubí například v románu Václava Beneše Šumavského Otrokář (1902), líčícím s notnou dávkou schematičnosti marný boj ušlechtilého českého továrníka Hodka se zákeřnou německou konkurencí podporovanou pruským kapitálem. Některé motivy typické pro hraničářský román pronikly i do posledního velkého díla Karla Václava Raise, románu O ztraceném ševci (1920), jenž varuje před smíšenými manželstvími a nebezpečím odnárodnění mladé generace. Je však příznačné, že tyto národnostně vypjaté boje o krajinu a duši jejího obyvatelstva se již neodehrávají na hřebenech hor, kam šplhali romantičtí poutníci i biedermeierovští turisté, ale v údolích, v textilních továrnách či v roubenkách domácích přadláků…