Tři provincie na severovýchodě dnešní Čínské lidové republiky, Liao- -ning, Chej-lung-ťiang a Ťi-lin, tvoří část historické oblasti Mandžuska, které dále zasahovalo do dnešního Ruska a Mongolska. Žila zde řada etnik a velké státní útvary se zde rozkládaly již v prvním tisíciletí našeho letopočtu, jak o tom svědčí čínské a korejské písemné prameny. Odtud pocházeli předchůdci Mandžuů, kteří založili dynastii Čching, poslední, která panovala na čínském území. Vládli Číně víc než dvě stě padesát let, až do roku 1911.
CESTA K CÍSAŘSKÉ MOCI
Mandžuský císařský klan odvozoval svůj původ od Nurhačiho (1559–1626), zakladatele dynastie, který sjednotil džürčenské kmeny v Mandžusku a roku 1616 se prohlásil panovníkem dynastie Pozdní Ťin, pojmenované podle džürčenské říše z 12. a 13. století. Svoje hlavní město ustanovil nedaleko dnešního města Šen-jangu v čínské provincii Liao-ning. Jeho osmý syn a následovník, známý pod titulem Chung Tchaj-ťi (1592–1643), roku 1636 tuto dynastii přejmenoval na Čistou (Čching). […]
Mandžuská vojska prince regenta Dorgona (1612–1650) následně využila vnitropolitické situace, rolnických povstání v Číně a slabosti stávající dynastie Ming. Roku 1644 došlo k bitvě, při níž byly mingské jednotky téměř zničeny. Princ Dorgon během písečné bouře, které se v jarních měsících v této oblasti často tvoří, dobyl strategicky položený průsmyk Šan-chaj-kuan na severovýchodním konci Dlouhé zdi a postupoval směrem na jih k Pekingu. Poslední císař dynastie Ming spáchal sebevraždu. Tak začalo postupné dobývání čínského území, které trvalo řadu desetiletí, a vytváření čchingské říše, při kterém Mandžuové využívali přejatou administrativu, obratnou diplomacii, a především systém vojenských praporů zdůrazňující jedinečnost mandžuské válečnické identity.
[…] Hlavními motivy byla fyzická zdatnost, obratnost při lovu a lukostřelbě, válečnické dovednosti, pospolitost v rámci praporu a striktní morálka. Již císař Chung Tchaj-ťi si roku 1636 stěžoval na nepřístojné chování mandžuských válečníků – na to, že opustili staré zvyky, holdují pití, zhýralému životu, pohodlí a radovánkám po čínském způsobu.
PRAPORY VÁLEČNÍKŮ
Stará vlast se později – v době, kdy dominovali Číně –, stala pro Mandžuy místem vzpomínek. Divoká krajina s hlubokými lesy, nedostupnými pohořími, řekami a močály, obývanými medvědy, tygry a jeřáby, představovala prostor, kde kdysi žili volně a podle svých zvyků a tradic. Tento pohled na vlastní minulost byl do značné míry formován mandžuskými císaři. Do vpádu na čínské území nelze hovořit o svébytné mandžuské kultuře. Ta vznikala teprve později, s postupným utvářením státu, společenské hierarchie a mandžuské identity v rámci Číny. A jejím ústředním motivem bylo válečnictví.
Mandžuská společenská hierarchie byla spjata s takzvanými prapory (mandžusky gūsa, čínsky čchi nebo ku-šan), vojenskými, politickými, ekonomickými a sociálními jednotkami, do nichž byla společnost organizována. Příslušnost k praporu znamenala sdílení myšlenek jednotné kultury a příslušnosti k válečnické elitě. To platilo i pro některé etnické Číňany, kteří byli v době dynastie Čching též do praporů zařazováni. Původní mandžuské prapory z počátku 17. století byly čtyři a dělily se podle barvy standarty – žlutý, bílý, modrý a červený. Později vznikaly další. […]
Původně malé lovecké oddíly přibližně o dvanácti mužích, shromážděné kolem osoby velitele a spřízněné rodinnými vztahy, vznikaly v Mandžusku již na konci 16. století. V době mandžuského vpádu na čínské území, a zejména kolem poloviny 17. století se již staly nejen vojenskou, ale také politickou silou, neboť hrály výraznou roli v přechodu mezi dobyvatelskou fází vzniku státu a státem vládnoucím na nově získaném území. Jednotlivé prapory odvozovaly svůj původ od určité osoby, s níž se členové praporu identifikovali jako se svým předkem. Již na počátku 17. století byly sepisovány historie praporů – tato tradice kvetla zejména v 18. století, kdy měla posílit pocit sounáležitosti Mandžuů.
Mezi rodovými klany existovala určitá hierarchie. Ty, které byly spojené se zakladateli dynastie či se účastnily vpádu na čínské území, stály v hierarchii výše než později ustanovené rody. Významné rody získávaly šlechtické tituly, které byly dědičné, avšak s každou generací se snižovaly, až se z jejich nositelů posléze stali prostí příslušníci praporů. Nejvyšší aristokracie byla nositelem titulů po generace. Počet členů nejvyšší aristokracie byl regulován, například císařský klan Aisin Gioro v 19. století čítal asi třicet tisíc osob.
Muži i ženy se do praporů, které měly kromě vojenské též sociální a ekonomickou funkci, již rodili. Prapory poskytovaly vzdělání chlapcům a staraly se o přestárlé členy. Mužští příslušníci praporů, kteří vykonávali vojenskou povinnost, dostávali žold. Přibližně třetina příslušníků praporů však nebyli vojáci. Postupně se tak utvářela společenská vrstva, která sice patřila k vojenské vládnoucí elitě, avšak jejíž členové zůstávali bez možnosti výdělku. Nesměli vykonávat některá povolání, například sociálně a ekonomicky lukrativní obchod zůstával v rukou etnických Číňanů. […]
Jízda na koni a lukostřelba patřily k základním válečnických dovednostem příslušníka praporu. Lukostřelci byli součástí jezdectva i pěchoty a své postavení si udrželi, i když čínské vojsko začalo během 19. století používat evropské palné zbraně. Jezdectvo vybavené luky dokázalo rychle zaútočit a vzápětí se stáhnout, což byl způsob boje spojený se středoasijskými nomádskými kulturami. Ovládat silný mandžuský luk vyžaduje dlouhá léta cvičení, proto lukostřelec ztělesňoval ideál mandžuského způsobu života a boje.
Příslušníci čínských praporů přijímali mandžuskou kulturní identitu. Bojovými schopnostmi stáli na úrovni mandžuských praporů, jež bojovaly hlavně tehdy, když čínská říše expandovala, zatímco čínské prapory se uplatňovaly v bojích s povstalci a čínskými loajalisty bývalé dynastie. Mimo jiné proto, že mandžuská vojska obtížně snášela subtropické klima jižní Číny a hornatého Taiwanu.
BOJOVNÍCI A UČENCI
Systém praporů, společná válečnická identita, vojenská disciplína a také úspěšná vnitrostátní a mezinárodní diplomacie stály za úspěchem mandžuských císařů při vytváření čchingské říše. Císaři vrcholného období mandžuské dynastie v 18. století podporovali tzv. staré způsoby (mandžusky fe doro), které neměly upadnou v zapomnění. Každoročně se konaly velké lovy v oblasti dnešního města Čcheng-te, asi dvě stě kilometrů na severovýchod od Pekingu, jichž se účastnili příslušníci mandžuských praporů, kteří tak mohli být blízko svým vojenským velitelům i samotnému císaři a aspoň krátce zažít atmosféru života v mandžuské domovině. […]
Mandžuští císaři se dávali portrétovat jako vojevůdci na koni ve skvělém brnění, při oslavách slavných vítězství či při loveckých výpravách s ostatními praporečníky, ale samozřejmě také jako učenci čtoucí knihy, nebo dokonce coby vysoce postavení buddhističtí mniši ve stylu tibetských náboženských maleb.
Tyto různé role představovaly spojení dvou konceptů: civilizace wen a vojenského ducha wu, které procházejí čínskou filozofií od starověku. Panovníci v Číně vždy hledali způsob, jak sladit civilní a vojenské záležitosti, přičemž větší důraz kladli na civilní správu země. Císaři mandžuské dynastie Čching zase podporovali vojenské ctnosti wu, takže se jim podařilo oba koncepty téměř vyrovnat. Chápali, že pro udržení a rozšíření mandžuského impéria potřebují jak funkční civilní správu, tak silnou vojenskou moc.
Císař Čchien-lung (1735–1794) dal vyrýt do stély, kolem níž se shromažďovali válečníci při loveckých cvičeních, slova svého děda, císaře Kchang-si, podle něhož nejlepší cestou k budování civilní správy státu je neustálá příprava na válečné tažení.
Období císaře Čchien-lunga je spolu s vládou jeho předchůdců, císařů Kchang-si a Jung-čenga, považováno za vrcholné období dynastie Čching, dobu kulturního rozmachu a teritoriální expanze. Devatenácté století přineslo vnitropolitické problémy a též konflikty se západními mocnostmi. Čínští nacionalističtí a modernizační intelektuálové druhé poloviny 19. století chápali Mandžuy jako cizí dobyvatele a příčinu všech obtíží.
Roku 1911 byla císařská dynastie svržena a následovalo založení Čínské republiky. Nepříznivý pohled na Mandžuy byl ještě utvrzen ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století, kdy se poslední císař svržené dynastie stal panovníkem loutkového státu Mandžukuo, podřízeného japonské vojenské okupační správě. Japonci obsadili Mandžusko, které skýtalo velké přírodní zdroje a přístup na asijský kontinent, v roce 1931. Mandžuské císařství padlo až s koncem druhé světové války.
V době dynastie Čching tvořili Mandžuové vládnoucí menšinu (v 17. století čítali pouhá dvě procenta obyvatelstva). Dnes se k mandžuskému etniku hlásí jen kolem deseti milionů lidí. Mandžuštině, která patří k altajské jazykové rodině (na rozdíl od sinotibetské čínštiny; používá vlastní písmo), hrozí zánik. Rodilých mluvčích je jen několik desítek.
Od konce osmdesátých let 20. století však v Číně narůstá zájem o imperiální minulost země, a zejména o mandžuskou historii a kulturu. Mandžuština se vyučuje ve školách, oblibě se těší tradiční lukostřelba. Mandžuský způsob života se dnes stává atraktivním pro mladé Číňany a ideály mandžuského válečnictví přitahují i četné zájemce z celého světa.