letošní léto bylo v mnoha ohledech atypické. V jednom však nezklamalo. Prázdninová stálice, problematika způsobu výuky, se tentokrát neřešila pouze v souvislosti s absencí či potřebností výkladu moderních dějin v rámci hodin dějepisu – jarní přechod vyučování do online prostředí ukázal, že zásadních otázek, které školství v Česku čekají, je mnohem více. Nicméně dějepis, resp. výklad dob nedávno minulých pozornosti neunikl, ba naopak. Pohltil veřejný prostor dávno před 21. srpnem, kdy si připomínáme okupaci Československa sovětskou armádou, a tak se „již tradičně“ rozvíří diskuse mimo jiné nad tím, zda se školní dějepis věnuje problematice událostí druhé poloviny 20. století dostatečně důkladně, či zda vůbec.
Hybateli společenské diskuse právě končícího léta – kromě sledování počtu nakažených koronavirem a průchodnosti hranic na spojnicích k mořským plážím – se stala kniha spisovatele Jana Nováka o Milanu Kunderovi (v tomto čísle se jí věnuje Jiří Suk na s. 42–43) a také rozhovor s historikem Michalem Pullmannem o československé normalizaci (na Echo24.cz). Poprask to byl veliký v obou případech. V Pullmannově případě o to větší, že se názory, které svým krajně revizionistickým přístupem reprezentuje, v očích veřejnosti překryly se školou (FF UK), již momentálně v pozici děkana vede.
Téma zářijového ĎaSu – Dějepis pro dobu postfaktickou – je svým způsobem odpovědí na všechny výše zmíněné diskuse – ohledně výuky dějepisu ve školách i toho, jak má vypadat vzdělanost a výchova k občanské zodpovědnosti, protože o to jde především. Sebevědomá vzdělaná společnost se nebojí ohlédnout za svou minulostí.
Hodně sil do podzimních plískanic
vám za redakci přeje
Iveta Coufalová