Země přestává být pro většinu lidí obyvatelnou, ale velká část držitelů moci to popírá. Vědecké poznatky nemají pro vládnutí význam. Tak popisuje naši situaci Bruno Latour v pronikavé eseji Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu (překlad Čestmír Pelikán, Neklid, Praha 2020). Politika, která nepracuje na zajištění podmínek přežití, podle něj plní jen rozptylující nebo zastírací funkci: na reálných možnostech hmotného světa se nezakládají ani snahy uzavřít hranice národních států, ani projekt globální modernizace. Hlasité spory mezi oběma tábory slouží jen k zakrytí toho, že se oligarchové rozhodli vytěžit a spálit zbytky nerostů a opustit zničenou zemi… Dokud se země zdála stabilní, bylo možné mluvit o prostoru a situovat se v rámci tohoto prostoru a na určité části území, které jsme považovali za námi zabrané. Jak ale máme jednat, když samo toto území se začíná podílet na historii, vracet jeden úder za druhým, zkrátka když se začíná samo zaobírat námi? Vyjádření „Patřím k určitému území“ změnilo svůj smysl: nyní označuje instanci, která vlastní svého vlastníka… Zdá se to beznadějné, přesto Latour zkouší nastínit obrysy politického projektu, který nerezignuje na zabezpečení obyvatelného prostoru pro všechny pozemšťany: Budeme muset být schopni uspět ve dvou vzájemně se doplňujících pohybech, z nichž zkušenost modernizace učinila protiklady: na jedné straně připoutat se k půdě; na straně druhé se globalizovat. Návrat na zem. Když v pokusu neuspějeme, nebude kde být.
- mš -