jeden nejmenovaný český politik, který byl na začátku října obviněn z plagiátorství, se následně vyjádřil takto: Myslel jsem, že budu obviněn z pedofilie, znásilnění či cizoložství a vyřádí se na mně zásahovka, ale zatím to je jen opozicí oblíbené plagiátorství… Ať se nám to líbí, nebo ne, zcela pregnantně vyjádřil, jak česká společnost plagiátorství většinově vnímá – jako něco okrajového, banálního, jako politický nástroj, sloužící k diskreditaci protivníka, často navíc ne úplně funkční. Tematický blok tohoto vydání ĎaSu reaguje na kauzy jež zasáhly především akademické prostředí. A protože je vždy poučné podívat se, jak se s problémem vyrovnávají jinde, zaměřili jsme se na Nizozemsko a Belgii. Pro někoho možná překvapivě. Ale nizozemskojazyčné univerzity jsou jednak vysoce hodnoceny v mezinárodních žebříčcích, jednak mají za sebou plagiátorské případy, jež jsou ve své podstatě velmi podobné problémům, jimž čelí i věda v Česku. Co ze zkušeností Nizozemců a Belgičanů vyplývá? Důležitá je prevence a celostní přístup k problému, nestačí pouze kontrolovat práce studentů (tzn. podrobit je perzekučnímu rituálu na konci studia prostřednictvím nejrůznějších softwarových programů a aplikací). Studenti musejí být od začátku vedeni k tomu, aby si osvojili správné výzkumné a badatelské postupy. A nemělo by se zapomínat ani na zkušené vědecké pracovníky – různé vnější faktory (stres, tlak na výkon, obavy z konkurence apod.) totiž mohou udělat své...
Před vynálezem knihtisku patřilo opisování, jímž autor dával najevo, že práce svého předchůdce zná, vlastně k dobrým mravům. Ovšem časy se změnily a s nimi i vnímání plagiátu. Sdílení textů i různé otevřené systémy jsou pro trénink mravní – či chcete-li akademické – integrity ideálním polem.
Přemýšlivý podzim vám za redakci přeje
Iveta Coufalová