Vyrůstal v Káhiře, s rodinou jezdil na prázdniny do Libanonu, studoval ve Spojených státech. Byl Palestinec, narodil se v Jeruzalémě roku 1935 a v sedmdesátých letech se proslavil pronikavou kritikou evropských iluzí o Orientu. Několik let před smrtí roku 2003 vydal Edward W. Said v New Yorku paměti (Nikam jsem nepatřil, přeložila Lucie Kellnerová Kalvachová, H&H, Jinočany 2019). Vzpomínal zejména na rodiče, kteří z něj úzkostlivě modelovali činorodého, ale smutného muže, nesmířeného s vlastním tělem a neznajícího volný čas. Postupná ztráta několika domovů ho dovedla k pocitu, že místo budování nových nestálých útočišť je pro něj lepší nikde úplně nezdomácnět. Proto se zaměřil na úklid myšlenkového nepořádku, který po světě trousil on i všichni jeho životní sousedé. My byli v kánoi tři – já jako kormidelník, další chlapec na háčku a mezi námi pohodlně rozvalený instruktor jménem Andy. Měl dlouhé české příjmení, zářivě červené plavky a mokasíny, kouřil dýmku a celé hodiny si četl knížku, jejíž název ani obsah jsem nedokázal rozluštit. Levým ukazováčkem vždycky zběžně přejel stránku, a když byl dole, tak list metodicky vytrhl, zmačkal do kuličky a jakoby nic hodil do jezera. V jednu chvíli jsem se ohlédl na zvlněnou hladinu za námi za řádkou papírových obětí Andyho destruktivního čtenářského zlozvyku a uvažoval jsem, proč to asi dělá… Epizodu jsem přiřadil k ostatním nepochopitelným aspektům života v Americe. Všechny události, které následovaly, jsem pak už vždycky hodnotil se zřetelem k tomu, zda se mi podařilo nezanechat stopy, žít bez historie a bez možnosti návratu…
- mš -