Hostince, kavárny a vinárny bývaly tradičními středisky českého společenského, kulturního i politického života, a to zvláště ve vrcholném období národního rozvoje na konci 19. a v první třetině 20. století. V sálech pražských i venkovských hostinců se odbývaly veřejné schůze a někdy i sjezdy politických stran, ve vinárnách se scházeli politici k důvěrným rozhovorům, v kavárnách debatovali i psali političtí žurnalisté, v saloncích restaurací a hotelů probíhala jednání stranických grémií.
Zvláštní místo mezi všemi tak či onak s politikou spjatými hostinskými podniky měla parlamentní restaurace, jež nedílně patřila ke každodennímu životu a činnosti poslanců a v níž se často vedly důležité kuloárové politické rozhovory. Najdeme o ní marginální zmínky v pamětech některých politiků, většinou omezené na konstatování, že zde došlo k tomu či onomu setkání nebo jednání, avšak jak souhrnný nástin její historie, tak dílčí příspěvky k historii jejího provozu v různých dobách zatím postrádáme. Z hlediska dějin českého parlamentarismu nejde jistě o téma zásadní důležitosti, ale v celistvém obrazu působení českých a československých zákonodárných sborů je nelze zcela pominout.
Při snaze zjistit něco bližšího a konkrétnějšího o historii tohoto zařízení narazíme na heuristické problémy. V Archivu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky najdeme v tomto směru jen minimum údajů a záchytných bodů. Většinou jde o různé smlouvy s firmami, podílejícími se na provozu či technických, stavebních a jiných úpravách restaurace, a účty za tyto služby; pro některá období jakékoliv dokumenty chybějí – buď nebyly vůbec do archivu předány, anebo byly v minulosti skartovány. O životě, který kdysi v parlamentní restauraci kypěl, a o jeho modifikacích v proměnách režimů se zde téměř nic nedozvíme.
V tomto archivu se však ve fondu „Revoluční národní shromáždění“ zachoval pozoruhodný dokument, podávající svědectví o počátcích restaurace nově ustaveného prozatímního parlamentu československého státu na podzim 1918 a o jejím provozu v pohnutých revolučních letech 1918–1920. Jde o pamětní rukopis někdejšího správce tohoto zařízení Roberta Grosse (1882–1942), dlouholetého úředníka českého zemského výboru a později vrchního kancelářského ředitele Nejvyššího správního soudu, nazvaný Buffet Národního shromáždění (1918–1920). Rukopis vznikl na počátku třicátých let a v říjnu 1934 byl autorem věnován předsednictvu Národního shromáždění. Vedle vzpomínkového ohlédnutí, věcně shrnujícího okolnosti vzniku restaurace, její předhistorii i první dvě léta jejího provozu, obsahuje soubor dobových jídelních lístků i několik zajímavých fotografií. O tento dokument meritorně opíráme i následující výklad.
Ztrátová sněmovní restaurace
V českém zemském sněmu na Malé Straně, jehož budovu i inventář převzal v listopadu 1918 prozatímní československý parlament, existovala až do jeho rozpuštění roku 1913 sněmovní restaurace, mezi jejímiž nájemci se postupně vystřídala řada pražských restauratérů. Provozování tohoto podniku se považovalo za prestižní záležitost, ale naděje, kladené v jeho lukrativnost, se opakovaně ukázaly jako liché, takže většina nájemců po krátké době vypověděla smlouvu, anebo žádala zemský výbor o zvláštní subvenci s tím, že výnos restaurace zdaleka neodpovídá režii, kterou její provoz vyžaduje. Zemský výbor totiž poskytoval nájemci zdarma prostory, otop a osvětlení, ale veškerý inventář potřebný pro chod restaurace (tj. nádobí, příbory, ubrusy a další prádlo, kompletní vybavení kuchyně, lednice a sklepů) si musel nájemce opatřit a opotřebovaný průběžně doplňovat sám. Měšťanské společenstvo hostinských a výčepníků v Praze se v roce 1899 vyslovilo pro to, aby nezbytný inventář opatřila země česká nákladem vlastním, a nadto nájemci ještě poskytla solidní roční subvenci. Zemský výbor však tento návrh na své schůzi 22. listopadu 1899 odmítl.
Další podstatné riziko představovala nejistota počtu zasedání zemského sněmu během roku a délky jednotlivých sezení: v době, kdy sněm nezasedal, byla restaurace uzavřena. Nebyla veřejně přístupna a měla sloužit převážně zemským poslancům, z nichž ji ovšem navštěvovala jen část. Pražští poslanci většinou obědvali doma nebo v oblíbených restauracích, a tak restauratér, jenž měl připravené jídlo pro 200 osob, prodal sotva čtvrtinu. V týdnu mnohdy proběhlo jedno dvě zasedání, ale i ve dnech jednání komisí, kdy v budově dlelo nejvýše padesát poslanců, z nichž sotva polovina restauraci navštívila, musel být personál připraven a jídlo navařeno. Při časté malé (ale dopředu nepředvídatelné) návštěvnosti sněmovní restaurace bylo zbývající jídlo znehodnoceno, protože nejbližší další schůze sněmu se konala za tři až čtyři dny, nebo dokonce za týden. V jisté výhodě zde byli pouze nájemci, kteří měli svůj kmenový podnik v bezprostřední blízkosti sněmovní budovy, neboť mohli jídla, jež se během dne neprodala ve sněmovně, uplatnit večer ve své druhé restauraci. Zemský výbor si přitom vyhradil vliv na stanovení ceny jídel. Ostatně pokud by je restauratér příliš zvýšil nebo naopak snížil velikost porcí, přestala by většina poslanců restauraci využívat a uchýlila by se do početných okolních hostinců. Z uvedených skutečností vyplývá, že sněmovní restaurace nebyla podnikem ziskovým a že její provozování bez státní subvence bylo ztrátové.
V posledních letech před převratem byli nájemci sněmovní restaurace následující pražští restauratéři: Jan Krátký z Klamovky, Josef Zelenka ze Žofína, Václav Pezold z Malé Strany, Max Buchar a Antonín Šlechta, majitel tehdy populární restaurace v Královské oboře (Stromovce). Restaurace ukončila svou činnost s uzavřením zemského sněmu na základě takzvaných anenských patentů v létě 1913. Její inventář však v budově zůstal pro případné znovuotevření sněmu, k němuž ovšem již do zániku monarchie a vzniku Československé republiky nedošlo.
Od „válečné kuchyně“ k parlamentnímu bufetu
Za první světové války, v době všeobecné bídy a problémů v zásobování obyvatelstva potravinami, které výrazně doléhaly na městské obyvatelstvo, včetně úředníků s pevným platem, zřídila zemská správní komise Království českého na podzim 1917 pro své zaměstnance válečnou kuchyni k vyvařování dopoledních polévek za dvacet haléřů a obědů za dvě koruny, z poloviny dotovaných státem. Správou kuchyně, jež denně vyvařovala 700 až 800 porcí polévek a 300 až 400 obědů, byl pověřen Robert Gross.
Jídelna zůstala v provozu nejen do konce války, ale ještě řadu měsíců poté, neboť i v mírových podmínkách přetrvávala válečná zásobovací a sociální situace. Její existence se nyní propojila s počátky restaurace nově vzniklého československého parlamentu. Rok 1918 totiž v českých zemích neznamenal jenom konec čtyřletého světového válečného konfliktu, ale zásadní změnu státoprávních a politických poměrů: rozpad rakousko-uherské říše a vyhlášení samostatného československého státu. Dne 28. října 1918 převzal moc Národní výbor československý, dosavadní nejvyšší orgán české politické reprezentace a centrum poslední fáze domácího protirakouského odboje, 13. listopadu 1918 přijal zatímní ústavu a kooptací dalších členů, vedle Čechů též Slováků, se přeměnil na prozatímní parlament, Národní shromáždění Republiky československé, respektive Revoluční národní shromáždění, čítající 256 členů, mezi nimi – poprvé v české a slovenské historii – i devět žen (Božena Ecksteinová-Hniličková, Anna Chlebounová, Irena Kaňová, Františka Kolaříková, Louisa Landová-Štychová, PhDr. Alice Masaryková, Eliška Purkyňová, Božena Viková-Kunětická, Ludmila Zatloukalová-Coufalová, Františka Zeminová). Následujícího dne, 14. listopadu 1918, se nově ustavená sněmovna sešla ke svému prvnímu zasedání, na němž byly oficiálně zrušeny všechny svazky českého státu a národa s habsbursko-lotrinskou dynastií, slavnostně vyhlášena Československá republika, jejím prezidentem aklamací zvolen T. G. Masaryk, tehdy ještě v Americe, první československá vláda v čele s Karlem Kramářem a také předseda Národního shromáždění, sociálně demokratický politik a novinář František Tomášek. Poté byl přijat zákon o zrušení šlechtických titulů a o zavedení osmihodinové pracovní doby.
První zasedání československého parlamentu probíhalo v euforické atmosféře a provázely je lidové veselice v okolních malostranských ulicích; podobně slavnostní a spontánně radostný průběh mělo pak ještě přivítání prezidenta republiky T. G. Masaryka v parlamentu po jeho návratu do vlasti 21. prosince 1918. Následující zasedání sněmovny již nebyla tak idylická: na program přišly naléhavé a vitální problémy mladého státu, boj o uhájení jeho pozic a hranic na mírové konferenci i v ozbrojených střetnutích s Polskem a Maďarskem, ale také spory o jeho charakter, o podíl jednotlivých stran a skupin na moci a vlivu. Revoluční nálady let 1918–1920, násobené těžkou poválečnou sociální situací, se projevovaly i bouřlivými demonstracemi v pražských ulicích, občas i před sněmovní budovou. Práci poslanců provázely i všední každodenní starosti a problémy, k nimž mimo jiné patřilo i jejich stravování, rovněž komplikované těžkostmi poválečné doby.
Krátce po převratu 28. října 1918 byla budova dosavadního zemského sněmu Království českého na Malé Straně se všemi svými prostorami zabrána pro ústavodárný československý parlament. Začalo se uvažovat o uzavření válečné kuchyně a zřízení parlamentní restaurace, respektive prozatím – jak zněl dobový oficiální termín – „buffetu“. Proti tomu se ostře postavily organizace zemského úřednictva a zaslaly předsednictvu zemského správního výboru a prezidiu zemské politické správy petici, požadující zachování dosavadní válečné kuchyně alespoň pro počáteční období nového státu, dokud bude přetrvávat válečná bída a nedostatek.
Po podání petice navštívil Robert Gross a úředníci, pověření vedením kuchyně, designovaného předsedu Revolučního národního shromáždění, sociálně demokratického novináře a politika Františka Tomáška, a jménem veškerého zemského úřednictva mu tlumočili naléhavou prosbu za zachování válečné kuchyně. Tomášek uznal oprávněnost jejich požadavku, ale současně akcentoval nezbytnost zřízení bufetu pro Národní shromáždění a vyzval je, aby nalezli řešení, které by zároveň vyhovělo oběma požadavkům. Následujícího dne předložili členové deputace návrh, že dosavadní správce válečné kuchyně převezme vedení parlamentního bufetu, obstará a zařídí vše, co bude v tomto směru třeba, a bude za to zodpovědným vůči předsednictvu Revolučního národního shromáždění.
Toto řešení bylo přitom pokládáno za provizorní a mělo trvat nejdéle do konce července 1919. Během této doby se podle předpokladů měly zlepšit zásobovací a životní poměry a předsednictvo sněmovny mohlo získat dosti času, aby ve spolupráci s vybraným restauratérem mohlo zřídit řádnou parlamentní restauraci. Předseda Tomášek přistoupil na tyto podmínky s výhradou, že restauratér, kterého si správce válečné kuchyně přibere ke spolupráci, nebude mít žádný právní poměr k předsednictvu parlamentu a dohody s ním uzavřené budou smlouvami mezi ním a správcem válečné kuchyně, takže předsednictvu z nich nevyplynou žádné závazky.
Správce válečné kuchyně Robert Gross zahájil poté jednání s posledním předválečným nájemcem sněmovní restaurace Antonínem Šlechtou, jenž měl veškerý inventář potřebný pro provozování restaurace dosud ve sněmovní budově, a uzavřel s ním následující dohodu: restauratér Šlechta propůjčí inventář k provozu bufetu, dodá veškerý číšnický personál včetně personálu pro vaření kávy a jiných teplých nápojů a pro mytí nádobí. Za to dostane pět procent z denní tržby parlamentního bufetu. Dále bude oprávněn na svůj účet v bufetu čepovat pivo, víno a likéry, podávat teplé nápoje, zákusky a cukroví. Vše v cenách, jejichž výše podléhá schválení správce kuchyně, jenž se naopak zavazuje zajistit pravidelný a plynulý přísun piva, mléka a dalších potřebných potravin. Personál, který Šlechta po uzavření dohody zajistil, tvořilo celkem čtrnáct osob, a to: osm číšníků (plat deset korun denně), dva pomocníci (jeden ke stáčení piva, druhý k čištění příborů), dvě ženy na mytí nádobí, jeden příručí a jedna ženská pomocná síla (všichni plat šest korun denně).
169 jídelníčků Revolučního národního shromáždění
Dne 14. listopadu 1918, paralelně se zahájením činnosti Revolučního národního shromáždění, byl ve sněmovní budově otevřen parlamentní bufet. Ve vzájemné součinnosti s ním existovala nadále takzvaná válečná kuchyně pro zaměstnance. Původně se předpokládalo, že její činnost skončí k 1. srpnu 1919, ale protože se zásobovací poměry oproti předpokladu nezlepšily, pokračovala i po tomto datu. Bufet, obstarávaný válečnou kuchyní, zůstal v provozu až do poloviny dubna 1920, kdy zasedání Revolučního národního shromáždění skončilo; byl otevřen celkem 169 dní. Po volbách přesídlila nově zvolená poslanecká sněmovna do budovy Rudolfina a budova někdejšího českého sněmu připadla prvně zvolenému senátu.
Již v průběhu jednání o způsobu vedení bufetu došlo k dohodě, že ceny jídel musí být režijní, tedy značně nízké. Pro každé jídlo, než bylo dáno na jídelní lístek, byla pořízena kalkulace. Za základ byla vzata nákupní cena, vypočteno, kolik bude z jednoho kilogramu příslušné potraviny pořízeno porcí, k tomu připočteny náklady příprav, posléze pět procent na režii a cifra mírně zaokrouhlena. Například:
Vepřová pečeně: 1 kg vepřové pečeně za 28 Kč, 2,5 g kmínu za 0,04 Kč, 10 g soli za 0,01 Kč, výrobní cena 28,05 Kč; docíleno 5 normálních porcí, takže náklad na jednu porci činil 5,61 Kč.
Hovězí guláš: 1 kg hovězího masa za 20 Kč, 150 g cibule za 0,80 Kč, 80 g škvařeného sádla za 4 Kč, 3 g papriky za 0,18 Kč, 30 g mouky na zapražení za 0,18 Kč, výrobní cena 25,16 Kč; docíleno 5 normálních porcí, takže náklad na jednu porci činil 5,04 Kč.
V počátečním období se kromě polévky (60–80 haléřů) pravidelně objevovala na jídelním lístku následující jídla:
Studená kuchyně, servírovaná v bufetu Revolučního Národního shromáždění
Převážná většina uvedených jídel (včetně pečení a zvěřiny) byla zprvu servírována studená. Později byla na naléhavou žádost poslanců podávána i jídla teplá (obvykle v 11.30), a to v následující sestavě, z níž se denně muselo objevit na jídelním lístku alespoň jedno.
Teplá kuchyně, servírovaná v bufetu v Revolučním národním shromáždění
Od června 1919 se na jídelním lístku začal pravidelně objevovat moučník, zprvu specifikovaný (tvarohové buchtičky, máslové taštičky, taštičky s marmeládou, višňové řezy, švestkové řezy, žloutkové řezy, jablkový závin), později uváděný jen obecně, vesměs za cenu 2,40 korun. V červnu 1919 zde byly několikrát nabízeny i zahradní jahody (porce za dvě koruny).
Jídelní lístek nabízel též studené a teplé nápoje. Není zde kupodivu uvedena černá káva, přestože se zde, jak vyplývá z dalších zmínek, podávala a najdeme dokonce záznam o její přípravě a kalkulaci:
„Úprava černé kávy: 100 g pražené kávy (1 kg za 40 Kč), 24 kostek cukru ve váze 240 g za 0,74 Kč, cikorie za 0,20 Kč, náklad celkem 4,94 Kč; docíleno 12 porcí restauračních šálků, takže jedna porce činila 0,41 Kč. Upravená káva byla prvé jakosti.“
Studené a teplé nápoje
Kvalita jídel v bufetu byla prvotřídní, porce větší a ceny nižší než ve vybraných pražských restaurantech, nadto se tu neprojevoval přetrvávající nedostatek některých potravin. A tak se nelze divit, že se zde vedle poslanců rádi občerstvili i jejich početní návštěvníci, někdy i celé deputace. Z toho pak vyplývala řada nepříjemností. Předně nebyl v místnostech bufetu dostatek míst pro poslance, pro něž bylo toto zařízení určeno především, a dále přestávaly stačit příděly potravin, zajišťované a poskytované ministerstvem zásobování, neboť za podklad přídělu sloužil vždy počet poslanců. Proto byl cizím osobám přístup do bufetu zakázán a všechny vchody byly opatřeny nápisy „Buffet pouze pro členy Národního shromáždění. Hosty uváděti není přípustno!“. Leč zákaz byl neustále porušován, a tak předseda prozatímního parlamentu František Tomášek vydal 10. prosince 1918 vyhlášku následujícího obsahu:
„Již v sedmé schůzi, v úterý dne 3. prosince 1918, žádal jsem, aby nečlenové nebyli voděni do chodeb, jež jsou velmi úzké, by snad tím tam nenastala tíseň, která by bránila volnému průchodu členů NSČ. Oznámil jsem také, že do buffetu nemá nikdo přístupu kromě členů NSČ, neb osob zaměstnaných ve sněmovně a že proto nutno, by tam nebyly voděny osoby cizí.
V osmé schůzi v úterý dne 10. prosince 1918 přesvědčil jsem se sám, že chodby jsou plny cizích osob, uvedených tam členy NSČ, a že buffet, kde je místo velmi obmezeno, je naplněn také z velké části cizími osobami, například dámami a důstojníky, přivedenými tam od členů NSČ, a že zřízenci sněmovní marně brání takovým osobám v přístupu.
Uvádím opětně všem pánům členům na paměť, že do místností vyhrazených členům, není naprosto dovoleno uváděti cizí osoby ani za záminkou hovoru, protože k tomu jest určena hovorna dosti prostranná. Požádám pořadatele, by toho přesně dbali, a dám přísný rozkaz všem zřízencům, aby konali rázně službu v tom směru. Žádám opětně pány členy, by té věci věnovali pozornost, a kdyby toto vyzvání mé bylo bez účinku, bylo by nutno učiniti opatření, by každý, kdo se nemůže legitimovati, byl z chodeb a buffetu vyveden. Také nemohu bráti zodpovědnost za bezpečnost šatstva nebo jiných věcí, uložených pány členy v šatnách anebo v buffetu, budou-li tam dále voděny osoby cizí.“
Opakovaná apostrofa „pánů členů“ parlamentu může mimoděk evokovat úvahu: Byly poslankyně skutečně tak disciplinované, že neporušovaly předsedovo nařízení, anebo se v oslovení zračí jen po dlouhá desetiletí platící stereotyp, který nebral v potaz změnu v genderovém složení poslanecké sněmovny?
Zákaz návštěvy bufetu byl později rozšířen také na sněmovní úřednictvo a zřízence. Opatření vzbudilo velkou animozitu proti správě bufetu, která však na vydání zákazu neměla žádné účasti. Přece však se našel vždy někdo cizí, kdo se do bufetu dostal. Ostatně lze pochopit, že mnohdy bylo pro poslance trapné nepohostit návštěvu, jež je našla v bufetu.
Svědectví protagonisty
Zmiňovaný pamětní spis obsahuje také téměř kompletní soubor jídelních lístků bufetu z jednotlivých dnů mezi 14. listopadem 1918 a 15. dubnem 1920. Tak se dozvíme, jaké pohoštění bylo k dispozici členům právě konstituovaného Revolučního národního shromáždění 14. listopadu 1918 či v předvečer schválení Ústavní listiny ČSR, 28. února 1920.
V první den existence československého parlamentu najdeme na jídelním lístku tyto položky: polévka, šunka, studený nářez, salám, dva párky s křenem nebo hořčicí, obložený chléb, obložená houska, sýr.
Ani v době přijetí ústavy nesliboval lístek opulentní hody, ale nabízel hrachovou polévku, obloženou mísu, uzené maso s okurkou, vepřovou pečeni s octovým křenem, pařížský salám, šunku, sekanou pečeni s okurkou, domácí tlačenku, sýr, moravskou klobásu s křenem. A nadto plzeňské pivo, bílou kávu, čaj, čaj se šťávou a s rumem.
Robert Gross ve svém pamětním spise zaznamenal kromě přesného popisu přípravy a kalkulace pravidelně podávaných jídel také plno pozoruhodných detailů ze zakladatelského období parlamentní restaurace, včetně různých stížností, které se proti ní, respektive jejímu vedení zvenčí objevily. Tak se zmínil o kritice nízkých cen v bufetu ze strany pražských restauratérů, kteří dokládali, že kdyby kalkulovali stejně, neudrželi by své živnosti. Uvedl i výtky z dobového denního tisku, že jsou v parlamentu podávána v tehdy zavedených bezmasých dnech jídla masitá, a zdůvodnění výjimky ministerstva pro zásobování lidu:
„Poskytování masitých jídel v buffetu Národního shromáždění děje se od počátku se zvláštním svolením pana ministra vzhledem k tomu, že v buffetu poskytují se pouze jídla studená, při nichž bezmasé kuchyně dobře uplatniti nelze, že řada poslanců dostavuje se do Národního shromáždění po několikahodinové cestě, ba celonoční jízdě a že musí se v budově Národního shromáždění zdržovati ve schůzích plena a komisí po celý den.“
Do chodu bufetu zasahovaly též vnější politické události, konkrétně nepokoje proti spekulantům, takzvaným keťasům, takže se na jídelním lístku 9. ledna 1919 objevilo sdělení:
„Pro vydrancování továrny České zemědělské společnosti na Žižkově nebylo možno dodati obvyklé zboží, a chybí proto některá jídla dříve podávaná. S ohledem na jiné nákupní prameny bylo nutno ceny poněkud zvýšiti.“
Škoda, že autor nepodal též svědectví o chuťových preferencích některých poslanců, anebo o závažnějších rozhovorech, které se v prostorách restaurace odvíjely. Pouze všeobecně, leč výmluvně konstatoval:
„Buffet Národního shromáždění (…) měl svůj význam, který nelze podceňovati. Bylo to místo, kde dojednán byl mnohý zákon, docílena dohoda, uzavřeno dojednání. Zde docházelo často k debatám mezi jednotlivými stranami, zde sbližovala se stanoviska a řeklo se navzájem to, o čem nebylo možno mluviti v jednací síni.“
Jen o jediné významné události v dějinách restaurace poreferoval podrobněji a s řadou jedinečných detailů, a sice o návštěvě prezidenta T. G. Masaryka na půdě parlamentu vzápětí po jeho návratu z exilu. Ocitujeme jej in extenso:
„Při projednávání programu příjezdu presidenta Masaryka, který byl stanoven na sobotu 21. prosince 1918, bylo rozhodnuto, že ve sněmovně, kam president Masaryk pravděpodobně mezi 3. – 4. hodinou přijede, podáno bude jemu, jeho suitě a celé ministerské radě občerstvení. Provedením tohoto úkolu pověřena byla správa buffetu Národního shromáždění. Občerstvení mělo sestávati z čaje a různých zákusků; alkoholické nápoje byly z podávání vyloučeny.
V pracovně bývalého zemského maršálka zřízena byla z nejkrásnějších palem a květin, které mají zemské sady v Královské oboře ve sklenících, zimní zahrada. Uprostřed umístěn byl velký stůl skvěle prostřený pro šest osob. Veškeré prádlo, příbory i stříbro byly úplně nové a propůjčil je restauratér Šlechta.
Uprostřed stolu umístěny dvě stříbrné mísy obkládaných chlebíčků, dále mísa různého máslového pečiva a mísa krásného ovoce, které dodal zemský pomologický ústav v Troji. Kromě toho nalézaly se na stole broušené lahve různých ovocných šťáv a minerální vody, mísa jemného kompotu. Ku pořízení obložených chlebíčků použito bylo: šunky, deseti druhů nejjemnějších salámů, humrů, pečených bažantů, olejovek, másla, sýrů, salátů atd.
President Masaryk zaujal po svém příchodu místo při podélné straně stolu, jemu po pravici usedl francouzský vyslanec ministr Simon, po levici generál Luigi Piccione. Proti presidentu Masarykovi zasedl ministerský předseda dr. Kramář, vedle něho pak plukovník anglické armády sir Thomas Montgomery-Ominghame. Šesté místo vyhraženo předsedovi Národního shromáždění Tomáškovi jako hostiteli.
V sousední místnosti, bývalé to zasedací síni zemského výboru Království českého, rovněž bohatě zelení vyzdobené, prostřeno bylo pro celou ministerskou radu a funkcionáře, doprovázející jednotlivé ministry. I zde podáván byl čaj a stejné zákusky jako presidentu republiky.
V jiné místnosti hoštěna byla deputace moravských Slováků rodného kraje Masarykova, sestávající ze 32 děvčat a šohajů v malebných krojích z Kyjova a Hodonína, kteří na Wilsonově nádraží podali presidentu Masarykovi dle starého národního zvyku chléb a sůl. O 4. hodině odpolední skončeno podávání občerstvení a president Masaryk odebral se do zasedací síně, aby složil slib.“
A nechybí ani záznam o tom, kolik to tehdy všechno stálo:
„Za pohoštění účtovala správa buffetu výlohy spojené s vypravením občerstvení pro pana presidenta T. G. Masaryka, členy vlády, jakož i ostatní hosty v den příjezdu pana presidenta: a/ paušální obnos panu velkorestauratéru Šlechtovi za propůjčení veškerého potřebného inventáře, zejména stříbra, personálu a podobně, dále přenechání čaje, ovocných šťáv, minerálních vod, cukroví, zákusků, medu, cukru, mléka, ovoce a kompotu úhrnem: 300 Kč;
b/ náhrada kuchyni za dodané salámy, šunky, humry, saláty, bažanty, sýry, máslo, obložené chlebíčky, těstové paštičky atd. úhrnem: 200 Kč. Celkové vydání: 500 Kč
Účet za pohoštění kyjovské deputace: z příkazu vlády pohoštěna byla deputace dívek a šohajů z Kyjova, která se dostavila k uvítání pana presidenta T. G. Masaryka v den jeho příjezdu, v počtu 32 osob.
Pozoruhodný a po dlouhá léta v archivu zasutý rukopis poskytuje vcelku plastický obraz zakladatelského období československé parlamentní restaurace v letech 1918–1920. Zůstává otázkou, nakolik se podaří získat potřebné dokumentární podklady pro zmapování následující historie, ať už v archivech, osobních pozůstalostech, memoárových rukopisech a pro nejmladší období i prostřednictvím rozhovorů s dosud žijícími pamětníky.