Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména kluků z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. Jsou to přezdívky Chodců zeleně. Jedné z méně známých a literárními historiky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války.
Když debutovali prvním strojopisným sborníkem, pojmenovaným stejně jako skupina Chodci zeleně, bylo jim kolem dvaceti: Jedlan – Jan Řezáč (1921–2009), klíčová postava československého nakladatelského provozu padesátých a šedesátých let, obnovitel slávy prvorepublikového Fromkova Odeonu; Marr – Josef Prošek (1923–1992), fotograf města i krajiny, hlavně Prahy, Paříže, Kuksu nebo Českého ráje, poučený na tradici od Atgeta po Brassaïe; Kataj – Jaroslav Rychlý (1919–?), který se podle Kajema – Miloše Hájka (1921–2016), kronikáře skupiny, významného historika a jednoho z mluvčích Charty 77, zapsal do dějin české literatury (…) svou činností v Artii (ačkoli slovníková hesla jeho podíl nezmiňují). Všichni jsme pocházeli z dělnického prostředí, pokračuje Řezáč v memoárech Deliria I (2004), já tehdy pracoval jako pomocný dělník u německé pily, kousek od Edenu, (…) Prošek, tehdy osmnáctiletý, dělal u Ringhoffera, kde byl napojený na ilegální komunistickou buňku, a Jaroslav Rychlý ve fabrice ČKD; z Libáně [kam jezdil Řezáč na prázdniny] přišel Miloš Hájek.
...