Slovenský spisovatel Pavol Rankov se ve svém aktuálním románu Legenda o jazyku. Nepomucký 1972 (přeložila Petra Darovcová, Host, Brno 2019) prostřednictvím skupinky čtyř studentů historie na pražské filozofické fakultě vrací na počátek československé normalizace. Žijí přece ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století a v Československu se o mnohých událostech z poválečné minulosti začalo už i veřejně mluvit úplně jinak než dřív. Paní Anna byla přesvědčená, že dobří historici, kteří napíšou dějiny země bez jakéhokoliv překrucování a zatajování, jsou pro společnost stejně potřební jako dobří inženýři pro stavbu podzemní dráhy… Průnik reálných postav z tehdejší katedry do fikčního románového světa vytváří kulisy k příběhu, který skončí vraždou – v době Václava IV. i v husákovském Československu. Kniha je nejen podobenstvím o tom, jak zahubit (uvažování a kritické myšlení) člověka, ale i působivou výpovědí o zkaženém životě: Tetička nepodávala zprávu o středověku, nýbrž o začátku sedmdesátých let dvacátého století v Československé socialistické republice. Proto o středověku mluvila tak zdobně a stylizovaně – měla to být jen ilustrace, metafora toho, co ona sama osobně zažila v mládí. A naopak, jazyk, kterým podávala autentické vzpomínky na mládí, byl mnohem jednoznačnější, přesnější a srozumitelnější.
- ivc -