Afghánci věří, že když Bůh dokončil stvoření světa, s údivem zjistil, že mu ještě zůstalo mnoho nejrůznějších elementů a fragmentů, které se ničemu nepodobaly a nikam nepatřily. Netušil, co si s nimi počít. Vzal je tedy všechny do ruky a upustil je na zem. Chvíli sledoval, jak padají dolů, a pak zabručel: „To bude Afghánistán.“ Některá často opakovaná tvrzení dokazují leccos – a nic. Například že Afghánistán nebyl nikdy úspěšně kolonizován. Nebyl. Po dlouhou dobu sloužil jako nárazník mezi Brity a Rusy, dnes se stává obětí patu mezi Západem a Čínou. Svět v něm válčí nepřetržitě desítky let. V letech 1992 až 2001 sledoval život v zemi po neúspěšné sovětské invazi polský novinář Wojciech Jagielski. V knize Modlitba za déšť (přeložila Michala Benešová, Absynt, Žilina 2018), shrnuje své rozhovory s místními vojenskými veliteli a politiky. Reportér popisuje návštěvy zničených měst i horských údolí a líčí cestu Afghánistánu k válce „naší“, již v září 2001 odstartovala ochota tálibů poskytovat útočiště bohatému saúdskému teroristovi. Ukazuje, že mudžáhidové i další válečníci v Afghánistánu bojují nejen za sny vlastní, ale také cizí… Po večerech se k nám dlouhovlasí partyzáni z banky chodili dívat na televizi. Pušky opřeli o špinavé zdi, usadili se na vybledlých pohovkách a v křeslech potažených kůží a jako kouzlem znehybněli v naprostém mlčení před televizní obrazovkou. Největší nadšení v nich vyvolávaly animované filmy a postavy z Alenky v říši divů, Medvídka Pú či Sněhurky a sedmi trpaslíků, ale také hrdinové z ruských pohádek – mazaný a sympatický zajíc a přihlouplý vlk…
- mš -