V knize Poslední Winterbergova cesta (Winterbergs letzte Reise, Luchterhand Literaturverlag – Random House 2019; české vydání se připravuje), která Jaroslavu Rudišovi přinesla letos v březnu Cenu Lipského knižního veletrhu, trpí hlavní hrdina dějinami, historickými ataky a přiznává: Čtu, abych nezapomněl (…), abych nezapomněl na dějiny… Rudišův bernhardovský protagonista má být typickým obyvatelem střední Evropy, přesto je zaujetí dějinnými příběhy vlastní třeba i literatuře anglické. Oblíbené historické romány, které na Britských ostrovech hlavně od šedesátých let 20. století vznikaly, ve své práci Palimpsesty, heterotopie & krajiny. Historie v anglickém románu posledních desetiletí (Karolinum, Praha 2016) analyticky přiblížil Ladislav Nagy, anglista a překladatel. Vychází především z teorií narativity a kritiky historie jako pevně daného rámce: Velké příběhy jsou podezřelé – a téměř vždy znásilňují pluralitu ve jménu nějakého cíle. Psát velký příběh znamená znát počátek i cíl a vnímat dějiny jako plynutí od známého počátku k cíli. Současní filosofové, antropologové a literární kritici tyto pojmy dosti zásadním způsobem zpochybňují a nahrazují jinými: přímka vývoje se dělí do nesčetných meandrů, které se s každým krokem vpřed vracejí i vzad… Nagyův výklad Fowlesovy Francouzovy milenky, Ackroydova Hawksmoora či Faberova Kvítku karmínového a bílého by mohl být bez mrknutí oka předepsán jako léčivá terapie pro Rudišova hltavě neurotického polykače všech historických drobků: současný příklon k historii, zájem o mechanismy historiografie je jistým navázáním na radikální kritiku historie jako vědy a historiografie…
- ivc -