o tom, že pohádky odrážejí mezilidské vztahy, a tedy že nejsou určeny jen dětem a mají více vrstev, bylo napsáno již mnohé. Výrazným a populárním odborníkem, který pohádky interpretoval s pomocí psychoanalýzy, byl Bruno Bettelheim. Ten ve své slavné knize The Uses of Enchantment (Za tajemstvím pohádek) mimo jiné napsal: Zlo je v pohádkách stejně všudypřítomné jako dobro. Dobro a zlo jsou ztělesněny v určitých postavách a jejich činech téměř v každé pohádce, stejně jako jsou dobro a zlo všudypřítomné v životě a sklony k obému přítomné v každém člověku. Právě tato dualita představuje morální problém, o jehož řešení musí člověk bojovat…
Tematický blok únorového ĎaSu však přináší ve svých textech i jiné interpretační možnosti, jež pohádky jako žánr nabízejí. Po jeho přečtení vám třeba nepřijde jako nemístná ani otázka, zda (a jak) Kafka četl Andersenovy pohádky, odkud se vzal Krabat či jak jsou příbuzní Captain America a český pérák.
„Pohádkové téma“ doplňuje i poslední díl seriálu „Děti a stát“, který popisuje, jak se rodilo vysílání pro děti, a především to, jak si dospělí představovali, jak že by tvorba dětských televizních pořadů měla vypadat.
To by v tom byl čert (anebo ďas?), aby vás únorové číslo neinspirovalo.
Za redakci vám pohádkové čtení přeje
Iveta Coufalová