Zkoumání historie stalinských monumentů přivádí badatele k jednomu z četných paradoxů československých poválečných dějin. Na základě historických zkušeností patří vytváření nových a kácení starých model k obvyklým jevům při mocenských turbulencích, palácových převratech či lidových bouřích. Zde se však setkáváme s jevem vídaným zřídka: Stalinovy pomníky dává stavět i bourat totožná vládnoucí garnitura, a to s odstupem několika málo let, přičemž se tento ideologický veletoč snaží úzkostlivě udržet v pro ni ještě přijatelných mezích. Sochy sovětského vůdce (a postoj ke Stalinovi vůbec) představovaly důležitou křivku na politickém barometru východního bloku, podle níž se předpovídalo kremelské počasí.
...