v den, kdy toto číslo získávalo v tiskárně svou konečnou podobu, uplynulo padesát let od okamžiku, kdy se Jan Palach odhodlal k oběti nejvyšší – vzdal se svého života, aby poukázal na tragický společenský vývoj v Československu po invazi takzvaných spojeneckých vojsk v srpnu 1968. Formu protestu si vybral obzvláště bolestivou – sepeupálení.
Dodnes je jeho čin poselstvím. I polemikou. Se sebou samými. Protože jak se vyrovnat s činem, který téměř jistě sami pro společnost dobrovolně nikdy nebudeme schopni vykonat?
V tematické části lednového ĎaSu najdete články, které čin Jana Palacha reflektují z různých úhlů. Přesto mají společný základ. Pracují s pamětí jako s podstatným nástrojem ukotvení – v minulosti i současnosti. V jednom konkrétním případě jsme paměť jedince přímo konfrontovali s dokumenty, jež zachycují výpovědi lidí, kteří se 16. ledna 1969 rovněž nacházeli na Václavském náměstí poblíž Národního muzea a které později vyslýchali příslušníci bezpečnostních složek.
S ohledem na pramenný materiál, který připravil Lubomír Sršeň, jsme výběr dokumentů směřovali především k jednomu konkrétnímu detailu. I jen z takto letmé komparace s ostatními dobovými výpověďmi vyplývá, že ne všechny okolnosti jsou tak jasné, jak to doposud vypadalo.
Je to vlastně odraz celého Palachova hrdinského činu: čím více se mu v detailech snažíme přiblížit, tím více uniká.
Lednové vydání ĎaSu to jsou i články mimo tematický blok – od tohoto čísla se mimo jiné můžete těšit na nový seriál reflektující oblasti Blízkého východu a severní Afriky.
Těší nás, že i v roce 2019 čtete ĎaS!
Za redakci
Iveta Coufalová