Ohromující čin studenta historie Jana Palacha dne 16. ledna 1969 oslovil profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové (VŠUP) Karla Svolinského (1896–1986) navzdory generační vzdálenosti tak silně, že úctu k jeho oběti vyjádřil ještě během ledna dokonce několika pracemi, jimž však normalizační opatření od okamžiku vzniku až do konce života umělce zcela zamezila publicitu. Ke zveřejnění této obsahově významné složky pozdní fáze Svolinského tvorby tak dochází takřka až po půlstoletí od jejího vzniku.
V době, kdy byla dřevěná deska před více než patnácti lety objevena, sloužila zedníkům v suterénu hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jako podložka nohy míchačky. Stopy černé tiskařské barvy na boku desky přitáhly pozornost procházejícího tiskaře, který pohotově zlákal zedníky k výměně desky za solidní dřevěnou paletu na knihy. Objev odložené originální dřevěné matrice (velikosti 446 × 299 mm, s. 20 mm) umožnil po opatrném odstranění cákanců malty vytištění bezvadných novotisků dřevořezů z obou stran. Jedna strana desky nese kromě negativu svislého nápisu IN MEMORIAM JAN PALACH MCMLXVIIII dřevořez planoucí pochodně, vydávající světlo i žár, ale rovněž autorskou iniciálu KS vlevo dole. Na rubu desky je dřevořez abstraktní kompozice svazků plynulých smyčkovitých linií (bez signatury nebo nápisu), která v daném kontextu připouští výklad, že jde o motiv postavy hroutící se v plamenech. Nejen signatura, ale i rukopis dřevořezů na obou stranách desky vylučují pochybnosti o autorství. Z pozůstalosti umělce přešla do vlastnictví Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové druhá matrice s palachovským motivem (vel. 446 × 295 mm, s. 19 mm): jde o nesignovaný – a pravděpodobně nedokončený – dřevořez s čelně stojící mužskou postavou v plamenech a s trnovou korunou na hlavě (snad k ní se váže zmínka o práci s atributy křesťanských mučedníků v monografii o K. Svolinském z roku 2011, s. 78); plochy kolem figury pokrývají svislé zprohýbané linie. Akvarelem kolorovaná kresba mužské hlavy en face s trnovou korunou, kterou Svolinský daroval Marii Adámkové-Ehlové v únoru 1969 ve svém ateliéru na VŠUP, je datována 30. 1. – 6. 2. 1969. Velmi pravděpodobně vytvořil K. Svolinský i další kresby s motivem Palachovy oběti.
Osobní motivaci umělce k uctění Palachovy oběti dosvědčili pamětníci (probošt František Lukeš, neteř umělce V. Kubátová, M. Adámková- Ehlová), a zvláště teatrolog František Černý (1926–2010), profesor Filozofické fakulty UK, jenž shodou okolností jako úřadující děkan vedl Palachův pohřeb. František Černý a Karel Svolinský se osobně, odborně a důvěrně stýkali od čtyřicátých let. Pracovali v té době navíc v sousedících budovách (Palachův pohřeb se zčásti odehrával pod okny Svolinského ateliéru), takže je pravděpodobné, že nejpozději před svým odchodem z VŠUP v červnu 1970 svěřil umělec desku s dřevořezy objevenou v suterénu FF UK k opatrování právě jemu. Během normalizace však Černému nezbylo než její existenci tajit, ale patrně právě proto byla po jeho nedobrovolném odchodu z fakulty deska s dřevořezy jako kus dřeva neznámého účelu vystěhována z jeho pracovny a s ostatními okamžitě neskartovanými věcmi odložena do suterénu budovy.
V díle Karla Svolinského nepředstavuje umělecká reakce na Palachovu oběť ojedinělý počin, neboť na podzim 1968 protestoval proti okupaci plakátem s textem Touhu po svobodě nezabiješ a několika obrazy a kresbami smrti prvomučedníka svatého Šebestiána. Dřevořezů na motiv Palachovy oběti vytvořil umělec více, nejméně tři: lze se domnívat, že jako první vznikl list s trnovou korunou na hlavě postavy, s nímž se však umělec nespokojil (soudě podle toho, že nepřipojil signaturu a nedopsal text, pro nějž rezervoval při pravém okraji místo); u následující verze ponechal původní rozvrh, ale nahradil hořící postavu pochodní, připojil signaturu i legendu: tento list dal vytisknout a podepisoval ho (podle T. Kotouče se jeden z podepsaných tisků listu nacházel v majetku V. Kubátové, který si však rozebrali pozůstalí; pátrání po Svolinského výtiscích s palachovskou tematikou v galeriích i soukromých sbírkách bylo neúspěšné). Dobu vzniku abstraktní, a proto méně adresné verze pocty Palachovi nelze přesně určit, ale pravděpodobně pochází z téže doby.
Podle svědectví tehdejšího Svolinského žáka Karla Šafáře se profesor Svolinský v téže době odvážil vypsat pro semestrální práci žáků svého ateliéru téma „Oheň“, přičemž nikdo nemohl pochybovat, o jaké téma opravdu jde. Tehdy ovšem šlo o zadání proti duchu probíhající normalizace: proto je pochopitelné, že ze dne 23. dubna 1968 pocházející přípis rektora VŠUP Jana Kavana prof. K. Svolinskému obsahoval jednak písemný zákaz vylepování plakátů a hesel v budově školy, jednak příkaz, aby své žáky upozornil na nevhodnost akcí s politickým podtextem. Ve prospěch procesu normalizace neboli konsolidace se i na VŠUP podařilo využít usnesení předsednictva Federálního shromáždění, schváleného pak Českou národní radou, že pedagogové vysokých škol smějí vyučovat do šedesáti pěti let, ovšem s výjimkami pro vyvolené: VŠUP tak utrpěla odchodem řady profilujících osobností (F. Muziky, A. Kybala, A. Hoffmeistra aj.). V letním semestru školního roku 1969/70 bylo také ukončeno pedagogické působení profesora Svolinského, a to náhle a ponižujícím způsobem. Karel Šafář (nar. 1938) vzpomíná na hořkost, s níž mu jeho učitel ukázal nepodepsaný list papíru (bez hlavičky) se stručnou výzvou, aby Karel Svolinský (bez titulu) odevzdal do školního skladu malířský stojan, zapůjčený mu v roce 1946. Podle svědectví tehdejšího zaměstnance VŠUP a vynikajícího sběratele Františka Pultra (1921–1997) opouštěl profesor Karel Svolinský školu uražen a krajně rozladěn, takže během vyklízení svého ateliéru důsledně trhal a ničil většinu svých věcí a nechal je cpát do velkých pytlů a pod dohledem pálit ve školní kotelně; podle osobní vzpomínky Zdeňka Mlčocha (1921–1995) však uniklo zkáze několik kreseb náhodně založených ve složkách čistých papírů, které profesor při odchodu ze školy rozdával blízkým žákům.
Poznání obsahu nezveřejnitelných Svolinského prací z let 1968–1969 (sv. Šebestián, Palach) mimo jiné nepřímo zpochybňuje interpretaci některých děl umělce z padesátých let jako projevů příklonu k socialistickému realismu. Svolinského výtvarný jazyk naopak od počátku až do konce navazoval na Mánesa a na tradici pozdního lidového baroka na Moravě, prožívaného v dětství intenzivně a autenticky na Svatém Kopečku u Olomouce, a vznikl dlouho před existencí socialistického realismu. K obnově nešťastně zničeného olomouckého orloje se Svolinský dostal jako rodák brzy po válce (1947) a jeho původní návrhy na obnovu orloje se výrazně odlišovaly od výsledku, výrazně formovaného mimouměleckými mocenskými zásahy lokálních i centrálních autorit. Rovněž Svolinského návrhy na realizace celých sad bankovek byly zhruba v téže době po několikaletých tahanicích odmítnuty, protože nesplňovaly ideologické požadavky.
Bezprostřední výtvarné reakce na Palachovu oběť bude třeba teprve shromáždit: vedle Svolinského reagoval okamžitě známým způsobem Olbram Zoubek, dále zahraniční člen SČUG Hollar Bogdan Kršić (1932–2009), jenž mohl tehdy své grafiky i publikovat, Rastislav Michal a například i Dušan Janoušek (podle svědectví R. Zbořila musel být před schvalovací komisí utajen jeho grafický list Pocta Palachovi). Skrytě se motivy Palachovy oběti objevovaly za normalizace v ilustracích (např. R. Michal použil padající hořící postavu jako vedlejší motiv ilustrace na přebalu knihy Michaila Bulgakova Bílá garda, Praha 1969). Další umělci projevovali v téže době neokázale (náhodou jsem nalezl nepodepsaný a přesně nedatovaný dvoubarevný dřevoryt, signovaný jen protáhlým písmenem C, užívaným Vojtěchem Cinybulkem, zobrazující motiv ruky v ohni, doprovázený iniciálou JP, vel. 55 × 45 mm) nebo skrytě jako Jiří Sozanský (1969). Za nepřímé vyjádření Palachovy oběti lze považovat i obraz plačící ženy na pozadí národních barev na PF 1970 Lyra Pragensis od R. Michala. K obecně známým projevům úcty patří sejmutí Palachovy posmrtné masky Olbramem Zoubkem i jeho bronzová deska pro Palachův hrob, takřka okamžitě zničená Státní bezpečností.
Článek je zkrácenou a redakčně upravenou verzí textu B. Kocmana a S. Vencla „Svolinského pocta Janu Palachovi“, Sborník pro exlibris a drobnou grafiku, 2018, s. 30–34 (Spolek sběratelů a přátel exlibris).
LITERATURA
F. Černý, Za divadlem starým a novým, Praha 2005; F. Černý, Normalizace na pražské filosofické fakultě (1968–1999). Vzpomínky, Praha 2009; A. Horová (red.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění (N–Ž), Praha 1995; -jtv-, „Svolinský Palachovi“, Mladá fronta 16. ledna 1990; M. Kudrna, „Odešel Bogdan Kršić“, Bulletin Klubu přátel Hollaru 2010, s. 37–38; J. Matyášová, „Splácení dluhu Janu Palachovi“, Lidové noviny 15. 1. 2016; R. Musil – E. Burget (eds.), Karel Svolinský (1896–1986), Praha 2011; Z. Němec, „R. Zbořil“, Sborník pro exlibris a drobnou grafiku, 2003, s. 50–52; J. Sozanský, 1969. Rok zlomu, Praha 2015; S. Vencl, České grafické novoročenky, Pelhřimov 2012; S. Vencl, Česká příležitostná grafika, Pelhřimov 2015.