Jaroslav Pánek napsal článek o své představě kořenů evropské migrační krize (jde o text přednášky, volně dostupný zde). Text obsahuje četné nepravdy, informace sděluje mimořádně selektivně a mnohá jeho tvrzení jsou hrubě zavádějící. Přesto jej Univerzita Pardubice jen o málo pozměněný vydala formou vědecké monografie a Úřad vlády text přeložil do angličtiny (dle informace v tiráži). Na tuto skutečnost jsem upozornil v textu pro Dějiny a současnost (ĎaS 8/2018). Ivo Cerman nyní reagoval na svém blogu, kde tvrdí, že má kritická zpráva (rozsahu dvou tiskových stran) o Pánkově textu je obsáhlý historický výklad, následně pak argumentuje pro jiná řešení a odlišná hodnocení příčin migrační krize, než jaká údajně prosazuji já, potažmo co o věci tvrdí časopis Dějiny a současnost (k tomu nutno upřesnit, že ĎaS netvrdí nic: časopis poskytuje prostor pro různé, pokud možno relevantní názory zástupců historické obce; o tom svědčí i četné příspěvky Iva Cermana, jež v ĎaSu publikoval).
Problém je, že jsem dosud žádný výklad podat nestačil a ani jsem o to nikdy neusiloval – podobně jako Jaroslav Pánek totiž nejsem odborník na dějiny migrace, globálního oteplování či kolonialismu. Nemyslím si, že kdokoli z nás tří je kompetentní vyjadřovat se smysluplně ke všemu, co se na světě děje: Ivo Cerman se věnuje zejména osvícenství, Jaroslav Pánek zejména raně novověké šlechtě, já bych rád byl dejme tomu historik středověké imaginace, proč ne. Řekněme, že v kompetenci historika imaginace by mělo být pokusit se rozpoznat neférovou argumentaci a špatně napsaný text, který se sice zaštiťuje historickým poznáním, ale spíše neseriózně klame čtenáře i akademické a státní instituce, jež na jeho vydání přispívají. A zatímco píšu o tom, že mi nepřipadá morální, když se Jaroslav Pánek k závažné problematice vyjadřuje ledabyle a svůj jednostranný text vydává za relevantní vědecké stanovisko, Ivo Cerman píše o tom, že ve své zprávě o Pánkově studii opakuji levičáckou vizi světových dějin, podle níž je jediným hybatelem dějin zlá Evropa, zatímco mimoevropské země vidí jako pasivní objekty její expanze, které žily ve stavu rajské nevinnosti, dokud do nich nevkročila noha evropského kolonizátora.
Ivo Cerman je zjevně spokojený, že se mu podařilo vtěsnat mě po přečtení několika odstavců do svého vyhroceného pravolevého vidění světa, kde lidé buď s nadšením hltají jeho blog, nebo opisují z anarchistického A2larmu. Zbytečně mě tlačí do extrémních pozic. On ani já ale zjevně nejsme zastánci nenávistné protievropské ideologie, o níž píše. Jaroslav Pánek vyviňuje (zvláště střední) Evropu ze všeho, co špatného se ve světě událo. Já ukazuji, že je to interpretace neobjektivní, a Ivo Cerman na to reaguje tak, že prý naopak Evropu nenávidím. V textu Jaroslava Pánka jsou rozpoznatelní dva hlavní (imaginární) strůjci zla – Německo a Turecko. Chtěl jsem ukázat, že i to je nevyvážené hodnocení, ale Ivo Cerman to čte tak, že Turecko (a Irák – jak na to přišel?) doporučuji Evropě jako mravní vzor. Jaroslav Pánek i Ivo Cerman mě ve svých reakcích zesměšňují – Pánek (v ĎaSu 9/2018, s. 40–42) místo omluvy za své chyby a dezinformace (např. ohledně jeho hodnocení mediální reflexe případu Alana Kurdiho) zlehčuje význam mé kritiky tím, že se soudobým dějinám mohu jen těžko věnovat vzhledem ke své (rozuměj malé) životní zkušenosti. Ivo Cerman se mnou zase umanutě polemizuje například o řepě či o dějinách Afghánistánu s tím, že jsem (rozuměj pouhý) historik imaginace (netuším proč, k Afghánistánu jsem se nijak nevyjadřoval – jen lze konstatovat, že v něm bojují čeští vojáci; a připomínám to proto, že Jaroslav Pánek se o tom ve svém původním textu, jejž premiér Babiš tolik chválil, nezmiňuje, byť jej vydává za komplexní studii). Ivo Cerman mě obviňuje z toho, že ve svém textu leccos nevysvětluji. Ale já se přece nikdy nerozhodl ani nepokusil psát dějiny migrace. Byl to Jaroslav Pánek – a neudělal to poctivě, proto jsem ho kritizoval. Nic víc. Ztrácí se předmět sporu (kultura vědecké práce a relevantnost některých univerzitních publikačních výstupů – viz komentář Ivety Coufalové v ĎaSu 9/2018, s. 40) a do středu psaní se dostávají ega tří pánů.
S řadou věcí, jež mi Ivo Cerman podsouvá, nesouhlasím (namátkou: nemyslím si a nikde netvrdím, že je nutné zcela otevřít hranice, ani že jediným řešením potíží zemí Blízkého východu, Afriky a střední Asie […] je přestěhování [tj. migrace] obyvatelstva do Evropy; ani že mimoevropské země někdy žily ve stavu rajské nevinnosti; neshodli bychom se zřejmě v míře podpory současné izraelské vládě v její politice vůči palestinským územím, ani na kontextu a motivacích československých aktivit v Asii a Africe ve druhé polovině 20. století; ani se například nedomnívám, že nám je vnucovaná politika otevřených hranic). Na řadu věcí máme naopak zjevně názor stejný (např. že příčinou současného rozvratu Afghánistánu byla mimo jiné sovětská invaze; že Osmanská říše nebyla jen pasivním objektem evropských velmocí, byla hýbatelem [sic] děje; že státy Perského zálivu, ani Libye, nepodepsaly Ženevskou úmluvu o uprchlících z roku 1951, což ale samo o sobě po sedmdesáti letech vypovídá jen málo – vyjma toho, že dnes Syřany na svém území neklasifikují jako uprchlíky; že Evropa není mravně méněcenná; a podobně). To vše jsou dílčí příběhy, jejich zaujatá hodnocení a ne vždy dostatečně podložené názory. Výběr příkladů se liší podle toho, co kdo chce říct (Jaroslav Pánek brání střední Evropu před nájezdníky a německým diktátem, Ivo Cerman hájí tradiční Evropu před imaginárními levičáky, já upozorňuji na slabiny textu Jaroslava Pánka), komplexní pohled se nepovedl nikomu z nás – jen Jaroslav Pánek se o něj za peníze daňových poplatníků a beze zdaru pokusil. Pane profesore, pane docente, pojďme raději zase zkusit dělat něco, čemu rozumíme. Není to zjevně masová migrace, zhoršující se klima, údajný kolaps civilizace, domnělý rozpad hodnot ani globální příčiny osobního zoufalství. Měla by to být pečlivá práce s textem, zodpovědné čtení a psaní. Alespoň tak to přece studenty učíte.