Když předseda vlády Andrej Babiš vysvětloval, jak přišel na výrok, že Komenský byl v otázce migrace zastáncem vzdělávání, nikoli přesidlování národů, zaštiťoval se odbornou radou profesora Jaroslava Pánka, ředitele Českého historického ústavu v Římě, bývalého prorektora Univerzity Karlovy a místopředsedy Akademie věd ČR. Mimo jiné zmínil také Pánkovu skvělou analýzu o migraci. To mě přivedlo k dvojjazyčné brožuře, vycházející z Pánkových přednášek z roku 2016. Zasloužilý odborník na středoevropské dějiny 16. století v ní ale překvapivě nepředkládá ani korektní argumentaci, ani erudovaný historický náhled – jenom směs účelově navršených domněnek, zkreslení a stereotypů. Ve výsledku zaštítěn autoritou akademika šíří dezinformace a nedůvěru k cizincům. Mnohá z jeho tvrzení reprodukují časté předsudky podporující lhostejnost k uprchlíkům, strach z migrantů a nezájem o motivy jejich cesty do Evropy.
PŘIŠLI NÁM VZÍT MÍR A BLAHOBYT
Pánek sice neustále deklaruje věcnost a objektivitu, ale zároveň často implikuje pravděpodobné, ač zatím jakoby ještě nevyslovitelné závěry (asi pro zachování iluze vědecké korektnosti?). Výrazným rysem jeho stylu je manipulativní rétorika. Uprchlíci i aktivisté jsou pro něj miniaturními pěšáky na velké šachovnici, zatímco on jako historik velkých dějin sleduje strategické hry a politické zájmy v jejich pozadí (podotýkám rovnou, že ani jednou nenaznačuje zájmy ruské či čínské). Na jedné straně tím bezděky demonstruje bezcitnost a nehumánnost katedrové perspektivy velkých dějin, na straně druhé živí konspirační teorie.
Názorem, jejž Pánek mnohdy nedoříkává, ale zjevně hájí, se zdá být krátkodobá, třeba i bezohledná ochrana českých národních zájmů a potřeba nové a zodpovědnější definice evropské identity (tou starou má být pokus o multikulturalismus, přílišný humanismus, nedostatečná regulace přistěhovalectví, předstírání odpovědnosti za celý svět, pocit viny za koloniální historii). Hledá prý střední cestu mezi extrémně nacionalistickou destrukcí Evropy a islamizací evropské identity. Vyjadřuje však i nedůvěru k politice Německa, nechuť přiznat si český podíl na alarmujícím trendu vzrůstající nerovnosti mezi bohatými a chudými státy, neochotu dělit se o středoevropské bohatství či aktivně čelit globálnímu oteplování, suchu, chudobě a válkám, tedy skutečným příčinám migrace. Vedle toho historikův text vyznívá ve prospěch ruské vlády – pranýřuje evropské (zejména německé) politiky a média, ale nezmiňuje, že Rusko prostřednictvím dezinformací šíří v Evropě atmosféru úpadku, slabosti, chaosu a strachu z cizinců a zároveň válečnými akcemi v Sýrii či na Ukrajině nutí další a další lidi k útěku do Evropy. Jaký má taková analýza smysl?
Historicky nepravdivé je Pánkovo východisko, podle něhož v Evropě končí sedm desetiletí míru. Hovořit o letech 1946–2016 jako o době míru je s ohledem na sovětskou a ruskou agresi ve východní a střední Evropě, na nedávné války na Balkáně či násilí v Irsku, ale třeba i na ozbrojené konflikty v Asii či Africe, jichž se Česko a evropské státy běžně účastní, neuctivé jak vůči civilním obětem, tak vůči padlým vojákům. O Evropské unii hovoří Pánek jako o uskupení blahodárném, ale dočasném – líčí ji jako křehkou a defenzivní, závislou na nedůstojném vztahu s Tureckem či severoafrickými státy (Rusko opět nezmiňuje, vztah je zřejmě důstojný). Dokud byla Evropa v pozici koloniální převahy, byl snad tento vztah důstojnější? V Turecku sice jistě panuje autoritářský režim, ale dodejme, že na svém území zároveň hostí tři a půl milionu uprchlíků a jako jediné aktivně vystupuje proti hrozící katastrofě v syrském Idlíbu.
Kořeny migrace se Pánek vůbec nezabývá. Zdůrazňuje naopak, že Evropa by již měla překonat své postkoloniální smýšlení (tím ovšem nerozumí odhodit pokoru a snahu o odčinění viny, ale zbavit se zbytků paternalistického pocitu odpovědnosti za okolní svět). Odborník na epochu habsburského impéria opakuje absurdní, leč mezi dezinformátory časté tvrzení, že prosperita střední Evropy není historicky s kolonialismem nijak spojena, a Česko tedy na rozdíl od jiných zemí nevděčí za svůj blahobyt historickému vykořisťování zbytku světa či otrokářství. Nikomu nic nedluží, nemusí tedy tolik pomáhat, nemá se zač omlouvat. České země přitom byly s globální ekonomikou a zločiny koloniálních mocností po staletí integrálně provázány. Skutečně se historik domnívá, že zdejší prosperita byla založena výhradně na domácích zdrojích, píli a pracovitosti místních?
Pánek čtenářem manipuluje i v pasážích o moci médií a o účelovém zpravodajství. Jednou z nich je ta o Alanovi Kurdim, syrském chlapci vyfotografovaném roku 2015, jak leží mrtvý na turecké pláži. Profesor nemá pravdu, když tvrdí, že média nezajímalo, proč rodina nezůstala v první bezpečné zemi. Tisk ve skutečnosti záhy informoval o tom, že se rodina kurdského původu z pochopitelných důvodů snažila uprchnout z Turecka do Kanady, kde žije Alanova teta. Není pravda, že světová média v době vrcholící migrace v letech 2014 až 2016 neupozorňovala na nedostatečnou aktivitu některých arabských států. Pánek poukazuje na sílu médií a emotivních zkratek, jde ale spíš o klišé než o příspěvek k analýze problému. Šokující snímek dětské mrtvoly poblíž letoviska podpořil zájem světové veřejnosti o tragédii milionů lidí vyhnaných ze Sýrie Asadovým režimem a ISIS. Pánkova mediální zkratka není tolik šokující, jen nebezpečná a lživá. Čtenáři podsouvá nepravdivé tvrzení, že dokud veřejností nezacloumala propaganda (čí přesně, to už v souladu s žánrem konspirace nedoříkává), panovala zde vůči dění za hranicemi Evropy (snad zdravá?) lhostejnost.
Příkladem profesorova zavádějícího slovníku je i nekritický způsob, jakým operuje s matoucím pojmem ekonomický migrant, používaným ve smyslu zákeřného, líného podvodníka, který přichází neoprávněně žádat o dávky. Tento pojem přitom označuje lidi v nouzi, kteří neprchají před politickým pronásledováním či válkou, ale před suchem, nedostatkem vody, jídla, práce... tedy z důvodů, které vyžadují pochopení, soucit a globální řešení, jež se na nikoho svést nedá – musí je řešit i Česko a jeho premiér. Pánek má naopak odvahu podívat se na mapu a chladnokrevně prohlásit, že tu nejde o záchranu holého života (už proto, že se na celém území Sýrie či Iráku neválčilo a neválčí a že by bylo možné nalézt dočasné útočiště v zemích geograficky bližších), nýbrž o hledání sociálních výhod. Ve skutečnosti přitom asi šest milionů syrských uprchlíků v táborech přímo na syrském území žije. Válkou zničený Irák poskytuje útočiště stovkám tisíc Syřanů. Turecko, Jordánsko a Libanon hostí více než pět milionů uprchlíků. O čem tedy profesor mluví? Má na mysli Izrael? Nebo snad Írán, který spolu s Asadem a Putinem sunnity ze Sýrie vyhání? Výtka se obrací především vůči státům Perského zálivu. I ty ale, pomineme-li jejich masivní finanční a humanitární pomoc, v současnosti hostí stovky tisíc Syřanů.
V Pánkově neférové kritice arabských zemí a Turecka prosvítá orientalistická fantazie o rozmařilých a požitkářských muslimských nepřátelích evropské civilizace. Nejen že o neevropanech hovoří jako o odlidštěných masách, proudech či záplavě. Při popisu hrozících konfliktů v Asii či v Africe (tu vykresluje stereotypně a ploše jako ryze negativní prostor, zcela ignoruje její četné příběhy o pokroku a úspěších) jako by psal o situacích, na jejichž vzniku se jím hájená Evropa a Česko nijak nepodílely, nijak z nich netěžily (československý ani český export zbraní například v analýze nezmiňuje ani jednou, pomíjí dokonce i nedávnou českou účast ve válce v Iráku), zkrátka jako by si za chudobu, sucho, hladomor a násilí mohly výhradně samy.
Je to chucpe, když Pánek za příklady úspěšného vývoje využívajícího potenciál, přírodní bohatství a práci místních obyvatel uvádí Izrael, Jihoafrickou republiku a Maroko. Jak mohou za příklady hodné nápodoby sloužit evropské koloniální projekty, zatížené historií rasové segregace? Podezřelé jsou i úvahy na téma přísné regulace porodnosti. U Číny s politikou jednoho dítěte spojuje údajný blahobyt, kritizuje naopak Turecko za podporu vysoké natality (již spojuje s plíživou kolonizací). Ta je přitom srovnatelná s politikou evropských mainstreamových stran. Ahistorickým příběhem o střetu Východu a Západu je i Pánkův výklad o evropské civilizační zkušenosti. Do ní započítává leccos, kultury islámu však překvapivě nikoli. Andaluští muslimové, Bosňáci, Albánci, evropští Turci, krymští Tataři... s těmi nepočítá, patří zřejmě k věčným nepřátelům ve fiktivním boji o sebezáchovu Evropy, od řecko-perských válek přes obranu proti arabskému výboji (...) až po staletý existenční zápas proti zničující turecké expanzi. Ve falešné konstrukci „bránící se Evropy“ zcela chybí kolonizace Asie či tradiční spolupráce různých evropských států s Osmany, zkrátka cokoli, co by narušovalo mýtus o chlípných orientálcích, kteří ohrožují civilizaci.
Pánek se ve svém psaní o migraci zcela míjí s nároky komplexního a neemotivního přístupu, jež souběžně s tím proklamuje. Prokazatelně selektivním, konspirativním a protiněmecky zahroceným stylem, jakož i normativními (leč jen pro forma vyřčenými) rétorickými figurami o historickém řemeslu navazuje na své starší kontroverzní texty, jež už dříve vyvolaly kritickou debatu i na stránkách ĎaSu. Za klíč k pochopení různých postojů k migraci považuje schéma „duálního modelu“ evropské civilizační zkušenosti: státy postkoloniální a posttotalitní – jenže historická zkušenost většiny států se jasnému rozřazení do těchto kategorií vzpírá. Věda v pojetí Pánkova textu o migraci pragmaticky posluhuje regionálním zájmům, místo aby usilovala o relevanci v mezinárodním srovnání. Tolik potřebný globální přesah mu nezajistí ani překlad do angličtiny od Úřadu vlády ČR. Historik zde šíří nepravdy a populární předsudky, nabádá evropské politiky k něčemu, co už dávno dělají, a ubezpečuje politiky české, že i nadále ve světě nemusí dělat nic. Náš blahobyt není náš, v míru jsme nikdy nežili. Premiér musí mít z historikových daremných vývodů radost – zamlžují se v nich hranice mezi dojmem, propagandou a kritickou vědou.
Jaroslav PÁNEK
**European Migration Crisis (An outline of the topic in 27 points)
Evropská migrační krize (Náčrt tématu ve 27 bodech)**
Překlad do angličtiny Úřad vlády ČR, Univerzita Pardubice, Pardubice 2018, 118 s., 99 Kč, ISBN: 978-80-7560-160-5