V České republice se připravují nové expozice Národního muzea. Měla byste jako badatelka, která se tématu národních muzeí dlouho věnovala, nějaké doporučení, čeho by se Češi měli vyvarovat?
Myslím, že při „vystavování“ národní identity stojí muzea před dvěma náročnými výzvami. Zaprvé, jak ukazovat mnohovrstevnatost a proměňující se povahu identity v rámci spíše statických výstav. A zadruhé, jak se vyrovnat s očekáváním publika, že muzeum bude reprezentovat úplně každého. Myslím, že je možné použít různorodé metody vystavování a interpretace historie, které jednak ukážou společné prvky národní identity, ale zároveň zdůrazní její pluralitnost a proměnlivost. Místo pokusů vystavit historii všech lidí všech uplynulých dob, což je samozřejmě nemožné, stojí za to vytvořit ve stálých expozicích prostor, který může být pravidelně aktualizován. A vybrat pro něj namísto všech komunit a menšin takové jednotlivce, předměty nebo skupiny, které můžou sloužit jako emblémy pro otázky týkající se plurality identit. Nebojte se zpochybňovat představy o národu, s nimiž návštěvníci do muzea přicházejí, a snažte se je překvapit. Národy mají mnohem více společného, než se obecně soudí, a muzea to mohou lidem ukázat a vysvětlit.