Bez ohledu na pohlaví a na stav se všichni lidé, které pojí vzájemné pouto lásky, točí v kruzích jako kola a velmi se bojí. Italský středověký rétor Boncompagno da Signa spatřil Venuši a řekl si, že mimomanželské milování a strach spolu jdou ruku v ruce. A zdálo se mu, že i kola štěstěny a lásky se točí podobně. Pro zpřehlednění erotické rotace sepsal příručku toho, co se tak dá napsat v intimní korespondenci. Do češtiny ji spolu s anonymními latinskými Dopisy dvou milenců z 12. století přeložila Jana Daňhelová (Argo, Praha 2017). Jenomže i dopisy psané jakoby ženskou rukou jsou hlasem světa, jehož úběžníkem je muž. V sebeklamu stylizovaném jako dialog jsou i ženská sbohem milníky na cestě ke splnění mužských přání. Nebo je možných autorek, autorů, čtenářek a čtenářů víc? Tomu, koho jsem až dosud věrně milovala a koho však již nadále nebudu poutat svou blouznivou láskou. Přesto ti dávám pevnou záruku své náklonnosti a věrnosti. Dokud měly tvé city pevný základ, pro pouto lásky jsem se ti otevřela. (…) Bylo-li třeba zpřetrhat toto pouto, jímž jsme se zavázali, ať teď alespoň není porušováno znovu – i tak je v tom plno hořkosti. Odtud, odkud jsem doufala, že mi vzejde tolik dobrého, vzešly jen bolestné povzdechy mého srdce. Kéž všemocný Bůh, který nechce dát zahynout žádnému člověku a miluje všechny hříšníky láskou větší než otcovskou, osvítí tvé srdce září své milosti a zavede tě na cestu spásy, abys mohl poznat jeho nádhernou a dokonalou vůli. Sbohem. Tvá moudrost a tvé vědění mne podvedly a naše dopisování proto musí dneškem ustat.
- mš -