Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Jaké (Národní) muzeum potřebujeme?

Aktuální číslo

„Migrovali lidé, pojmy, texty i témata...“

„Migrovali lidé, pojmy, texty i témata...“

S komeniologem Vladimírem Urbánkem o náboženském exilu a o trvalém pokušení
Rozhovor připravil Martin Šorm

Vyjadřoval se Komenský nějak k přesidlování národů?

V jeho díle o tom nenajdeme systematické pojednání. Jen protiřečící si pasáže, které by s tím mohly souviset. Například v jedné velmi teoretické části Obecné porady o nápravě věcí lidských (v kapitole „Topotechnie“) se k tomu vyjadřuje z hlediska teologa, vychází z obecnější představy o kosmu v náboženském kontextu – tak jako nebe a země po stvoření zůstávají na svém místě, v ideálním případě by na svém místě měly zůstat i národy. Na druhou stranu ve stejném díle najdeme i ohlas dobového koloniálního diskurzu, když uvádí, že pokud se určitý národ přemnoží, než vstoupit do války se sousedy je lepší, aby mírotvorci z jeho projektu celosvětových orgánů (s řídícími kolegii tří sfér: vědění, politiky a náboženství) rozhodli, co s přemnoženým národem udělat. Zde v souladu s tehdejšími představami a praxí navrhuje, aby část národa byla přesídlena do zámořských kolonií. Zároveň podotýká, že se to nemá dít násilnou cestou, jako to dělají třeba Španělé.

Zabýval se hlouběji přemnožením nebo jeho regulací?

Spíše v duchu obecně křesťanském a také v souladu s dobovými hospodářskými teoriemi vybízí k vyšší porodnosti. Například v příležitostném spisku Štěstí národa ze závěru jeho pobytu v Uhrách. Často byl interpretován jako jakási Komenského „teorie národa“, ale myslím, že je mnohovrstevnatější. Je tam samozřejmě definice národa, která mnoha interpretům připadala velice moderní, ale zároveň je tam silná rovina starozákonních vzorů a aluzí na vyvolený národ. V analýze tehdejšího stavu uherského národa Komenský kritizuje určité nedostatky sociálního života. Jím navrhované léky proti těmto neduhům jsou někdy spojené s dobovými ekonomickými a populačními teoriemi, ale většinou vycházejí z biblických exempel. Celá ta slavná teorie národa je zarámována apokalyptickým apelem na knížete Rákócziho, kterého Komenský nabádá k reformám Uher, až se jako král ujme vlády – a to už je zase Komenského politická protihabsburská agenda, ale zároveň agenda eschatologická, očekávání celoevropského politicko-náboženského zvratu, v němž má Rákóczi hrát určitou významnou roli. Jedním z předpokladů štěstí národa je dostatečná početnost: Komenský vybízí sedmihradského knížete k propopulační politice, ke zvýšení porodnosti maďarskojazyčné části obyvatel Uher. Píše, že šťastnější je národ, který se nemísí s jinými, ale zároveň že zásadní jsou problémy jazyka, komunikace a vzdělanosti – když ty se vyřeší, nevadí, že v jednom státě žije víc národů.

Jaký je širší kontext jeho myšlení o národech?

Ležel mu na srdci hlavně jeho pansofický projekt, koncepce všemoudrosti, která od čtyřicátých let 17. století přechází v představu univerzální nápravy věcí lidských. Pro Komenského bylo charakteristické, že jeho dlouhodobý projekt má univerzalistické cíle, jde v něm o překonání partikulárních problémů lidstva. To je hlavní tendence jeho díla, vymezuje se proti náboženským, národním i politickým partikularismům. Jeho několik desítek let rozpracovávaná vize univerzalistické reformy navazuje na řadu motivů z dobových utopií, ale Komenský byl přesvědčen o její proveditelnosti. Formuluje například i myšlenku univerzálního jazyka, který by lidstvo propojil jako společný komunikační nástroj. Komenský říká, že jakmile lidé začnou používat společný jazyk, hranice nebudou potřeba, budou prostupné a budeme mít blíže ke svým bratřím z jiných zemí a kontinentů. Tím samozřejmě neříkám, že byl nějakým příznivcem „migračních vln“.

Jak vnímal ostatní náboženství?

Jeho názory na konfesijní soužití, ať už v rámci křesťanství, nebo s ohledem na dialog křesťanů s muslimy, prodělávaly určitý vývoj. V raných spisech je vyhraněně kritický vůči katolíkům. Kritika katolicismu ale prostupuje celým jeho dílem, zejména v té části jeho literárních aktivit, které jsou spojeny s vydáváním a propagací dobových proroctví a vizí. Tam se jeho politicko-náboženská propaganda propojuje s protikatolicky orientovanou symbolikou. Od třicátých let 17. století se ale v jeho dílech postupně prosazuje myšlenka interkonfesijního dialogu, inspirace zřejmě sahá až do dob jeho studií v Heidelbergu a k profesoru teologie Davidu Pareovi, který byl jednou z klíčových figur protestantského irénismu. V prvních letech exilu Komenský reflektuje snahy o dialog mezi kalvinisty a luterány v evropském kontextu, a také se sám zasazuje o dialog v rámci českého exilu, kde podobné konflikty panovaly mezi utrakvisty a luterány na jedné straně a jednotou bratrskou na straně druhé. Vyhrocenou polemiku se Komenský snaží překonat hledáním střední cesty. U teologických dogmat vyzývá k hledání nejmenšího společného jmenovatele, spojnice nachází v náboženské praxi, ve zbožnosti. Později, když začíná psát své klíčové dílo Obecnou poradu, formuluje koncept náboženské tolerance a vyzývá ke společnému celosvětovému setkání zástupců různých náboženství – nejen křesťanských konfesí, ale i židů a muslimů. Nechci předstírat, že Komenský byl nějaký moderní ekumenik, některá křesťanská dogmata (jako učení o Trojici) jsou pro něj nezpochybnitelná. Nicméně snaha o mezináboženský dialog je u něj velmi silná, ač je v pozadí zřejmý předpoklad, že muslimové a židé budou přesvědčeni o křesťanské pravdě a vznikne obecně sdílené univerzální náboženství. Komenský se třeba angažoval v plánu na překlad Bible do turečtiny, psal k němu úvod.

Co věděl o islámu?

Nějaké představy měl. Částečně vycházely z dobových stereotypů – určitě nepatřil k učencům, kteří by islám do hloubky studovali. Vedle představy o zahájení širšího dialogu na náboženské úrovni hráli Turci roli i v Komenského eschatologických představách, spojených s pragmatickou politickou agendou. Byli pro něj vojensko-politickou silou, která v kontextu apokalyptického vnímání světových dějin může být významná před příchodem tisícileté říše Kristovy, může porazit Habsburky, Řím atd. To se samozřejmě objevovalo u řady náboženských myslitelů i v kalkulacích některých evropských mocností, jako třeba Francie.

Jakou roli v myšlení 17. století hrál exil?

Naprosto klíčovou. Ani to v kontextu konfesijních migrací 16.–18. století není u Komenského nic výlučného. Exilové církve se identifikovaly s vyhnanci Kristovými, v paralelách se Starým zákonem a se symbolikou vyvoleného národa, který pyká za své hříchy exodem a usiluje o návrat do vlasti – pozemské i nebeské. Téma je silné už v teologii Kalvína. Původní u Komenského nejsou ani motivy poutníka a putování životem. Některá jeho kázání pro bratrskou exilovou obec v Lešnu pracují s paralelami vyvolené země, kde je silná dualita vlasti pozemské (návrat domů je leitmotivem zejména jeho česky psaných děl, určených bratřím) a nebeské. Vstupuje do toho i motiv exilu jako údělu pravého křesťana. Exil a rekatolizace jsou Boží trest za hříchy českého národa, za vlažnost ve víře. Napětí mezi člověkem trpícím pod tíhou osudu a Jobových ran a neostoickým postojem (akcentujícím stálost, pokorné přijetí údělu: trest za hříchy musí pravý křesťan rozpoznat, přijmout a poučit se), to je nejpůsobivěji vyjádřeno ve spise Truchlivý. Zajímavé jsou i ohledy praktické. Komenský se obrací na spřátelené, často také exilové církve zahraniční. Reformované církve měly již od 16. století dobře vybudované podpůrné sítě, doložitelné i na základě korespondence a účtů, masivně pomáhající nejen českým exulantům. Pořádaly se finanční sbírky, církve podporovaly bratrské mladíky na studiích v Nizozemsku nebo v Anglii. Komenský tady byl jako senior malé exilové církve velmi aktivní. Jak rostl jeho věhlas učence, jehož díla se četla a diskutovala a po vydání latinské verze učebnice Brána jazyků otevřená roku 1631 se stal autorem bedlivě sledovaným v širším diskurzu, snáze získával podporu. Jsou s tím propojeny i jeho snahy o získání mecenátu. K jeho předním mecenášům patřil například Louis de Geer, bohatý nizozemský podnikatel valonského původu, který vyzbrojoval švédskou armádu, měl ve Švédsku rozsáhlé statky a doly, a zároveň to byl během třicetileté války nejvýznamnější individuální podporovatel exulantů. Komenský ho dokázal zaujmout jako reformátor školství, dokázal jej ale i zavázat k tomu, aby kromě jeho učeneckých projektů podporoval i exilové obce. Konfesní solidarita a pomoc „náboženským migrantům“ byla v tehdejší Evropě relativně silná. Někdy nešlo o finanční podporu, ale o vyjádření solidarity – třeba s jinou těžce stíhanou menšinovou církví. Roku 1655 docházelo v Savojsku k masakrům a vyhánění valdenských. Reakce měla mezinárodní rozměr a valdenským otevřeli dveře Švýcaři, Angličané či Nizozemci. Komenský se zapojil do kampaně na jejich podporu. Čeští bratři tedy solidaritu nejen přijímali, ale uvědomovali si, že je třeba ji i vyjadřovat dalším podobně stíhaným skupinám.

Může tady historik rozlišit chování pragmatické a nezištné?

Motivy se mísily. Třeba představitelé holandské exilové církve v Londýně, tvořené především komunitou bohatých kupeckých rodin, samozřejmě sledovali také řadu pragmatických zájmů, ale spolu s reformovanými církvemi ve Švýcarsku nebo v Nizozemí sdíleli i silné motivace idealistické. Ve Velkopolsku nebo v Horních Uhrách hrály roli značné ekonomické zájmy některých kalvínských šlechtických rodů, když hostily české bratry. Platilo to i o velkých migračních vlnách: historiografii dominuje téma stovek tisíc hugenotů, kteří museli opustit Francii po roce 1685. Často přicházeli do jazykově a kulturně úplně odlišného prostředí – nejen do Braniborska, Pruska či Nizozemí, ale i do Irska či Ameriky. Šlo o transfer nových idejí, ale důležitou složkou kulturního přenosu byli i řemeslníci, o něž byl velký zájem. Podobně by šlo zmínit radikální sektu novokřtěnců. Pomoc exulantům z náboženských důvodů byla v případě sbírek organizovaných spřátelenými církevními obcemi nezištná, komplikovanější je to např. u šlechty, která hostila exulanty na svých statcích. Nejen u ní se často motivy náboženské, ekonomické, politické, idealistické i pragmatické prolínaly. I u Komenského vstupují praktické či diplomatické cíle do zmíněného univerzalistického rámce jeho snah o reformu a naopak. A pro historika je zajímavé sledovat, kde byly, zvláště ve vztahu k mecenášům a politikům, jeho motivace spíše pragmatické a kde čistě idealistické.

Co je dnes v bádání o Komenském nového?

Mnohé otázky jsou tradiční, ale máme nové metody, vycházející třeba z komputační analýzy literárních textů. Dějiny filosofie kontextualizují Komenského spisy, zařazují je například do širší tradice raně novověkého metafyzického myšlení nebo zkoumají v širším kontextu Komenského projekt univerzálního jazyka. Pro dějiny pedagogiky je jakousi kanonickou figurou, jeho dílo se zde čte jako „stále aktuální“; některé filozofické výklady jeho dílo vnímají jako alternativu ke karteziánské linii v dějinách filozofie; dokonce byly pokusy ho interpretovat jako inspirátora filozofické postmoderny. Historik se může pokusit specifikovat jeho roli v intelektuálních dějinách 16. a 17. století: jakou reálnou pozici měl v dobových diskusích a v komunikačních sítích tehdejší „republiky učenců“? Digitální technologie umožňují sledovat korespondenci v obrovských kvantech dat, jež nově vypovídají o geografických horizontech komunikace, překonávají pohled soustředěný na západoevropská centra vzdělanosti a obraz se rozšiřuje v komparativní perspektivě o země na sever či na východ od německých zemí. Sledujeme, jaké tradice Komenský vnáší do diskusí v Anglii, Nizozemí, Skandinávii. Co a jakým způsobem zprostředkovává mezi tamními centry vzdělanosti a lokálními uzly komunikace jako Gdaňsk či malá poddanská městečka v Polsku nebo Horních Uhrách. Často je to nečekané – díky Komenskému nalézáme významný komunikační uzel třeba v městečku Lednica v Horních Uhrách, kde žil Mikuláš Drabík, jeden z „nových proroků“, jehož vize Komenský z Amsterdamu propagoval. Tak lze sledovat šíření novinek a diplomatických zpráv z Amsterdamu, kde Komenský žil, do hornouherských obcí, navázaných prostřednictvím Komenského korespondence na daleko širší učenecko-náboženskou síť v západní Evropě. Zájem nemusíme soustředit jen na lokálního proroka a jeho kontroverzní vize, ale především na existenci silné korespondenční výměny propojující regiony a šířící různá témata a informace, nejen mezi dvěma protagonisty korespondence, ale mezi jejich širším zázemím. Lze srovnávat Komenského korespondenční síť s daleko širšími sítěmi některých francouzských nebo londýnských filozofů, vynášet na mapu sdílení nebo odlišnosti v intelektuálních zájmech, komparovat dynamiku vývoje těchto sítí, budování pozic, strategií sebeprezentace, navazování kontaktů… Cirkulaci klíčových pojmů a konceptů sledujeme zapojením dat z korespondence do širších mezinárodních databází, což přináší úplně jiné výsledky než tradiční analýza jednotlivých „děl“. Vidíme, jak se intelektuální koncepty šířily v rámci tzv. intelektuálních konstelací, a o jakých tématech diskutovaly které skupiny korespondentů. Namísto velkých jmen a velkých myšlenek Komenského a Descarta máme širokou síť aktérů, slov a dopisů. Migrovali lidé, pojmy, texty i témata.

Takže se úloha jednotlivých velikánů trochu oslabuje?

Spíše se výrazněji kontextualizuje. Komenský představuje příklad pozoruhodného intelektuální transferu. Není na místě přeceňovat jeho úlohu v dějinách pedagogiky, v širším kontextu ale je typem myslitele, který přichází ze středovýchodní Evropy, jež před rokem 1620 byla daleko méně konfesionalizovaná než Evropa západní a děly se zde různé intelektuální experimenty na pozadí mnoha tradic. Ale není sám. Východiskem jeho reformního projektu je revize určitých protestantských teologických premis. Překvapivě říká, že je možné lidskými silami – nápravou vědění – obnovit obraz boží v člověku. To jde proti Lutherovi i Kalvínovi, kteří jsou přesvědčeni, že tento obraz je nenávratně porušen prvotním hříchem člověka, a napravit jej lze pouze božím milosrdenstvím. Podle Komenského v sobě člověk neztratil obraz boží nadobro, stále jsou v něm obsaženy elementy původního, neporušeného vnímání světa. Nová systematizace vědění a pravá metoda poznání světa, včetně redefinice vztahu mezi slovy a věcmi, pomůže elementy Adamova rajského přímého poznávání světa v člověku rozvinout a vybudovat nový systém. Na jeho základě se člověk obnoví (v náboženství, v sociálních vztazích, v politice…), což vše směřuje k eschatologickému konci, ale člověk se na tom může podílet, spolupracovat s Bohem. Starší generace badatelů se s tím potýkala – Komenský jako by tady stál úplně mimo rámec protestantské teologie a blížil se jako dědic středověkých východisek katolické tradici, nebo byl vnímán jako předchůdce osvícenství – vždy ale jako by se rozcházel s tím, co by mu nějak mělo být vlastní: s reformační tradicí. Takové interpretace jsou vlastně ahistorické. Novější bádání sledující i jeho učitele a širší myšlenkové zázemí ukazuje, že už minimálně o jednu generaci dříve tu bylo intelektuální prostředí, které kombinovalo reformační teologii s impulzy optimisticky pojímané antropologie pramenící z renesanční, ficinovské tradice. Jde tedy o skupinu myslitelů, včetně Komenského učitele Alsteda, která produktivním způsobem kombinuje různé tradice, a Komenský je její součástí. Je pro nás typem myslitele, který se v určitém období stává významným protagonistou určitého typu myšlení, jehož impulzy si ze středoevropského prostředí přináší na západ.

Zabýváte se i figuracemi paměti, vývojem pohledu na Komenského…

Tým badatelů v čele s Lenkou Řezníkovou zkoumal hlavně, jak byl Komenský využíván a „figurován“ – v různých kontextech, za různým účelem, v rámci různých forem kolektivní paměti, politických agend a prostřednictvím různých médií. V 19. století se stal významnou symbolickou postavou národa a profesního hnutí učitelů. Všudypřítomnou symbolickou figurou byl i v diskurzu první republiky. Jeho citát z Kšaftu o vládě věcí, která se navrátí k českému lidu, se dal využívat v době první republiky, za protektorátu či v osmašedesátém. Nacistická propaganda dává Komenského za příklad skvělé spolupráce německého a českého národa. V době komunistického režimu je předchůdcem socialistické školy pro všechny. Mě zde hlavně zajímají vědci. I odborníci jsou fascinováni možností projektovat si do Komenského vlastní, současné problémy i politickou agendu. Překvapilo mě třeba, že při výročí Komenského úmrtí roku 1920 i ctění a etablovaní představitelé historické vědy, jako řádný profesor historické vědy na Karlově univerzitě, Gollův žák Václav Novotný, používali v jubilejních projevech na půdě Národního muzea figury představující Komenského bezmála jako neúspěšného Masaryka sedmnáctého století a Masaryka jako úspěšného Komenského století dvacátého. Je to trvalé a zvláštní pokušení určitého typu lidí – touha zpřítomnit a zakotvit domněle nadčasového Komenského v té nejžhavější současnosti a promítat si do něj svá vlastní vítězství, selhání, ambice či problémy, s nimiž si nevíme rady. Jsem zvědavý, jaké roztodivné figurace Komenského přinese nadcházející výročí jeho úmrtí v roce 2020.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz