Dějiny a současnost

Používali estébaci specifické formy nátlaku na ženy a na muže? Měla jste zkušenost s fyzickým násilím? Vyhrožovali vám ohledně dítěte? Zneužívali děti i při represích vůči mužům? Kdo se o ně staral, když byli oba rodiče zavření? Jak muži vnímali práci žen v disentu? Změnily se u vás role v domácnosti po roce ’89? Odpovědi disidentek se rozcházejí. Nejen v tom kniha rozhovorů Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent (eds. Marcela Linková – Naďa Straková, Academia – Sociologický ústav AV ČR, Praha 2017) navazuje na dialogické portréty chartistek od Evy Kantůrkové (Sešly jsme se v této knize, 1980). Shodují se na významu opisovaček, ale také garantek bezpečného „komunitního“ domova pro hledače svobody z různých společenských okruhů. Možnosti politického ženství odhalují v mnoha podobách: od trpělivé stráže zázemí až po neohrožené vůdcovství v myšlenkách i činech. Některá zobecnění ale možná jsou, například o obvyklém splývání rodičovství a mateřství – ve vzpomínkách na revoltu otců děti tak silným tématem nebývají. Ani jako zranitelné místo, ani jako zdroj smyslu a opory: Nevyhrožovali mi proto, že jsem žena, ale proto, že jsem matka. Bylo to v lednu 1977 po prvním výslechu. Přišli dva pánové a mezi dveřmi se mě snažili přesvědčit, jestli bych přece jenom nebyla ochotná od Charty odstoupit, protože to bude mít dopad na mé děti. Tenkrát jsem jim (...) řekla, že to dělám právě pro děti, že myslím na jejich budoucnost (...) a že se s nimi bavit nebudu. A práskla jsem dveřmi. Tolik Dana Němcová. -mš-