CHRONOLOGIE
1318 – první písemná zmínka o Lidicích
1352 – lidický kostel sv. Martina veden jako kostel farní
1732 – dokončena barokní přestavba kostela sv. Martina, dominanta obce
27. 5. 1942 – v Praze spáchán atentát na Reinharda Heydricha
28. 5. 1942 – v Protektorátu Čechy a Morava vyhlášeno stanné právo
9. 6. 1942 – pohřeb Reinharda Heydricha v Berlíně; v noci obsazena Němci obec Lidice – muži zastřeleni, ženy a děti odvlečeny do koncentračních táborů, několik dětí předáno na převýchovu do Říše
10. 6. 1942 – obec Lidice srovnána se zemí; následuje vlna připomínkových akcí, hlavně v Americe
24. 6. 1942 – na Chrudimsku vypálena osada Ležáky, její obyvatelé zavražděni
1942 – britská iniciativa Lidice Shall Live!
1947 – položen základní kámen nových Lidic
1967 – založena Lidická sbírka umění
1969–1989 – sochařka Marie Uchytilová tvořila pomník lidických dětí
„Čas po letnicích, voňavý svlačci na souvratích, čas růží a pivoněk na zahradách – čas hrůzy nad českou zemí i nad touto krajinou pod Řípem. V Lidicích na Horákově Červenici jediná žena v řípě, plazí se bez oddechu mezi řádky, jednotí, pleje, okopává. Všechny z Horákovy rodiny Němci odvedli, nikdo neví kam, starosta přemluvil ženy, aby se postaraly o řípu, a ona si vzala největší díl. Muž v hutích na směně, dnes by to měla dodělat, i kdyby tu měla zůstat do tmy. (…) Žena pospíchá, plazí se dál po kolenou. Táta v hutích, ona doma a takhle v polích, postavili si domek, uplácejí dluh; sloužívala u Horáků, než se vdala, kolikrát se takhle po kolenou přeplazila od meze k mezi. Až se Horákova panímáma vrátí a uvidí pole čisté, bez plevele, aspoň bude vidět, že na ně nezapomněli v jejich neštěstí –“
František Křelina, Každý své břímě. Lidická tragédie o sedmi větách s intermezzy, prologem a epilogem, Praha 1969, s. 7−8.
ČECH: Já jsem z Prahy, člověče, a nebyl jsem v tejhle končině aspoň pět let. Měl jsem strejdu v sousední vsi – už je taky v Pánu (...) Ves ležela kousek po svahu v dolíku a za vsí obrovský třešňový sad. To bejvala nádhera na jaře.
SLOVÁK: A čo bude, ak tú baňu nenájdeme? Poznáš tu v dedine dakoho?
ČECH: Neznám – živou duši tu neznám. Znám jen heslo, jméno a číslo (...)
SLEPEC (klepe bílou hůlkou před sebou a zpívá odrhovačku):
Kostelík uprostřed, hospoda u něho, stojí už tři sta let, leč něco nového
člověk se nedoví, jen jednou na večer tu otec synovi vrazil nůž do žeber.
Že syn moc utrácel, otec ho utratil. Syn strašně krvácel, otec tvář odvrátil.
Vykopali mu hrob, moc lidí plakalo, leč od těch dávných dob nic se tu nestalo.
To je ta vesnice, nazvaná – (náhle se zarazí) Co tak pozdě? Kampak jdete? A který vy jste?
(...)
To je ta vesnice, nazvaná Lidice, kostelík uprostřed, hostinec u něho, stojí už tři sta let...
Adolf Hoffmeister, Slepcova píšťalka aneb Lidice („V emigraci jsem napsal pro největší levicovou dělnickou americkou odborovou organizaci divadelní hru o lidické tragédii, kterou dne 7. března 1943 sehráli čeští a slovenští krajanští ochotníci v režii Jiřího Voskovce v najatém divadelním sále Hunter College na Park Avenue v New Yorku...“), Výbor z díla Adolfa Hoffmeistra. Svazek šestý: Hry a protihry, Praha 1963, s. 167−170.