Není úplně jasné, co přesně se míní intencemi života, co znamená takový život v pravdě, jak rozeznat chování autentické od neautentického, jak a proč by kdokoli z nás měl vlastně být sám sebou. Václav Havel v Moci bezmocných roku 1978 vyjádřil hodně podstatného, všechny své myšlenky ale nedotáhl. Popsal spoluodpovědnost každého za systém, do nějž je zapleten a ve kterém žije; vysvětlil, proč se musí disidentská etika opírat o svědomí, nenásilí, legalitu a obranu lidských práv; překročil rámec normalizačního režimu a vztáhl kritiku i na svět západních demokracií. Jak ale ukazují některé příspěvky v knize Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří (sebrali je Kristina Andělová a Jiří Suk, ÚSD AV ČR, Praha 2016), pro dnešek by bylo úvahu o disidentství nutno napsat (a možná i promyslet) trochu jinak – aby se o její závěry nemohli opřít demagogičtí kritici politické korektnosti a byrokracie, teatrální autokraté s prapory apolitičnosti, spontaneity a intuice, nebo třeba vraždící fundamentalisté, jejichž pravda vítězí. A opatrněji by bylo nutno nakládat také s představou historické změny, ba snad s nostalgií po časech předmoderních – jakápak epocha krize metafyzických a existenciálních jistot, lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa? Ale přesto – ne každý politický text je založen na takových zkušenostech, myšlenkové pronikavosti a formulačním bohatství, aby mělo smysl se jím se vší vážností a respektem i po čtyřiceti letech zabývat. Třeba se pak i ve čtenáři něco vzbouří…
-mš-