K natáčení Sequensova filmu Atentát z roku 1964 jsi byl přizván v době, kterou bych nazvala „dobou tvých prvních nemilostí“. Nejprve jsi odmítl složit závěrečnou zkoušku z marx-leninismu a byls podmínečně vyloučen. Jaké byly důvody toho druhého průšvihu?
Studentský majáles 1. května 1962. Vůbec se mi tam nechtělo, ale kamarádi mě přemluvili. Majáles měl úžasnou atmosféru, průvod studentů se ubíral přes Mánesův most na Malou Stranu. Idyla ale brzy skončila – do průvodu začaly najíždět tramvaje, zvonily a dělaly hrozný rámus. Vylezl jsem nahoru na tramvaj a sundal kladku. V davu bylo ale tak třicet procent estébáků a jeden z nich mě vyfotil. Na Petřín, kde se zatýkalo, jsem sice už nešel, ale stejně si mě našli. Přišli pro mě 4. května, odvedli z divadla Disk, z generálky Thyla Ulenspiegla, skoro s kordem v ruce. Šel jsem do vazby. Pak mě vyloučili ze školy a přišel povolávací rozkaz někam k Mladé Boleslavi. Než jsem narukoval, zavolal mi režisér František Laurin, že se mu podařilo dostat mě do Armádního uměleckého souboru (AUS). V plném rozsahu jsem byl rehabilitován v roce 1968 – pod rozhodnutím o rehabilitaci byl podepsán profesor Antonín Dvořák, který mě ze školy vyhodil. Natáčení Atentátu přišlo mezitím.
Jak se stalo, že ti Jiří Sequens nabídl tak velkou a krásnou roli?
I s odstupem více než padesáti let se mi vždycky vrátí to vzrušení a ohromení, které mě přepadlo. Byl jsem na vojně v Piešťanech, kam mě poslali po karibské krizi. To jsme na podzim 1962 táhli s Jirkou Kodetem a muzikantem Petrem Růžičkou, kteří byli také v AUSu, v uniformách po pražských barech, o nějaké krizi jsme neměli ani potuchy. V jednom baru na nás přičinlivý číšník přivolal lítačku. Hrozil nám prokurátor, prý za dezerci. Naštěstí jsem skončil „jen“ v kasárnách v Piešťanech jako letecký mechanik. Jednou mě zavolala služba, že mám na bráně návštěvu. Stáli tam dva pánové, jeden velký a zavalitý, druhý hubený. Byli to režisér Jiří Sequens a produkční Zdeněk Oves. Pozvali mě na kamerové zkoušky. Samozřejmě jsem neodmlouval, úplně jsem se rozklepal – vždyť za mnou, průšvihářem, přijeli do kasáren takoví významní pánové. U kamerových zkoušek jsem potkal už slavné herce – Radka Brzobohatého, Rudolfa Jelínka, Luďka Munzara, Jiřího Kodeta, Josefa Vinkláře. K mému překvapení jsem byl vybrán. Ten nádherný pocit, že pracuju a že jsem zase v Praze!
Armáda tě pustila?
Sequens patrně vylíčil na příslušných místech, že se jedná o mimořádně důležitý film z dějin československého odboje.
Jak vzpomínáš na režiséra Jiřího Sequense? Generace televizních diváků mají jeho jméno spojené – bohužel – hlavně se seriálem Třicet případů majora Zemana. V roce 1953 natočil pro děti Olověný chléb, první film Jany Brejchové, kde ses jako žáček obecné školy mihl v komparzu. Sequens je ale podepsán i pod kvalitními seriály Hříšní lidé města pražského a Hříšní lidé města brněnského.
Velmi jsem si ho vážil – byl to pan režisér, který uměl točit. Asi potřeboval herce mého typu. Před natáčením Atentátu jsem neměl skoro žádnou filmovou zkušenost. Hrál jsem jen v absolventském filmu Zdenka Sirového Hlídač dynamitu z roku 1963, který se odehrává za války, a v Černé dynastii Štěpána Skalského z roku 1962. Role v Atentátu mi hodně pomohla – další příležitosti pak přicházely. Natáčení znamenalo také možnost spolupracovat s výbornou partou lidí. Vůbec jsem nepředpokládal, že mě potká taková role a tak velké téma.
Rotmistr Zdeněk Vyskočil, jak znělo krycí jméno Josefa Gabčíka, byl hrdina. Jaké je hrát hrdinu? V době, kdy Gabčík provedl svůj hrdinský skutek, byl o pět let starší než ty v době natáčení. Byl voják, dobrodruh v dobrém slova smyslu. Hledal jsi k této postavě nějaký klíč?
Říkal jsem si, že ti kluci museli mít po celou dobu žaludky na vodě. Dohromady nevěděli, do čeho letí – byli vojáci, přijali a splnili úkol. Hrdinové určitě byli, ale po seskoku do protektorátu už neměli volbu, ani kdyby hrdiny nebyli. Tak jsem Gabčíka vnímal. Jak se hraje hrdina, nevím – pak už jsem hrdiny moc nehrál. Hrdinství se stejně zahrát nedá, to se dá jedině prožít.
Vedle hrdinů, ať už parašutistů, či lidí, kteří jim pomohli, tam byla postava zrádce.
Ano, Karel Čurda, ve filmu Karel Vrba, hrál ho Josef Vinklář. Jeden z poradců filmu, plukovník, československý voják, účastník výcviku v Británii, jehož jméno si nevybavuji, znal Čurdu už z výcviku před odletem. Vzpomínal si, že se s parašutisty moc nekamarádil, držel se stranou, že byli sami překvapeni, že byl k akci vybrán. Také ve filmu je zřetelné, že ho kolegové neměli rádi a moc mu nevěřili.
Účinek Atentátu je umocněn věrohodností prostředí – většina scén byla natáčena v autentických lokalitách, nicméně boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje se točil v replice kostela v barrandovském ateliéru. Závěrečná scéna boje v zatopené kostelní kryptě se točila v Hostivaři, v asfaltovém bazénu naplněném vodou, v kterém byla postavena celá krypta.
Ty závěrečné scény musely být docela fyzicky náročné. Bylo začátkem šedesátých let pro herce zázemí srovnatelné s dneškem?
Takový komfort jako dnes samozřejmě nebyl. Oblékali jsme na sebe mokré hadry, takže ten „mokrý“ pocit byl dokonalý. Já jsem měl takový tlustý svetr, když se nacucal vodou, nebylo to k plavání. Ale tolik vody tam zas nebylo, navíc se v Hostivaři točilo v létě, takže se to dalo vydržet.
Podle Heinze Pannwitze, který byl za války šéfem oddělení pražského gestapa a brzy po 27. květnu 1942 byl jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetřování atentátu, trvalo dobývání krypty přes šest hodin. Ve filmu to je několik minut. Jak dlouho se tato scéna točila?
Už si to přesně nepamatuji, asi týden, ale je to opravdu jen odhad.
Česká kinematografie tematizovala atentát na Heydricha několikrát. Poprvé v roce 1946, v úvodu filmu Muži bez křídel. Otakar Vávra ho roku 1974 použil ve velkofilmu Sokolovo. V roce 2011 se k atentátu vrátil Petr Nikolaev v Lidicích. Věnoval se mu třetí díl televizního cyklu České století s názvem „Kulka pro Heydricha“ (1941) či dvoudílný televizní film Jiřího Stracha Operace Silver A z roku 2007. Z publicistických pořadů bych zmínila alespoň jeden díl televizního cyklu Historie.cs z roku 2008 s názvem „Vražda na tyranovi není zločinem“. Každé z uvedených děl nese pečeť doby, v které vzniklo. V době natáčení Atentátu nelze režim v tehdejší ČSSR nazvat demokratickým, nicméně je možné mluvit už o určitém tání ledů. Bylo to při natáčení nějak znát?
Myslím, že dokladem tání byl sám fakt, že se tento film mohl točit. Svolení k natočení Atentátu dostal Jiří Sequens až na druhý pokus. Původní verze pod názvem Operace Kanibal v roce 1959 neprošla.
Téma československých letců v Británii jako námět pro celovečerní filmy najdeme ve snímku JIndřicha Poláka z roku 1968 Nebeští jezdci a v koprodukčním Tmavomodrém světě Jana Svěráka z roku 2001. Utkvěly ti něčím?
Tmavomodrý svět mě zklamal, je tam hodně klišé, prostě sentimentální milostný příběh. Daleko lepší byli Nebeští jezdci. Velmi emotivní byl závěr filmu, kdy je Študent v člunu a kolem něj samé moře – perfektně natočená čirá beznaděj. Nebeské jezdce považuji za stále nepřekonaný film, co se týče tématu českých letců v Anglii.
K příběhu atentátu přibyl v loňském roce Anthropoid, koprodukční akční film britského režiséra Seana Ellise s hvězdným obsazením. Žánrově je to thriller, má budit napětí. A napětí může budit jen událost, o které nevíme, jak dopadne. V případě atentátu na Heydricha víme, že hrdinové a tisíce dalších lidí kolem nich dopadli špatně. V době, kdy vznikl Atentát, byla skutečná událost ještě v živé paměti a nebylo dost dobře možné nabídnout divákům barvotiskový thriller. V druhém desetiletí 21. století je už historické vědomí natolik pokleslé, že se i v případě skutečné události stala primární akce, dobrodružství, milostný příběh, nikoli historická věrohodnost…
Já jsem ten film neviděl, ale obecně souhlasím – když se lidem připomíná minulost, nepoužívá se vždycky adekvátních prostředků.
Předností Atentátu je nejen historická věrohodnost, ale i neokázalost, nepatetičnost, které umocňují výpovědní hodnotu. Klade si herec při natáčení historického snímku otázku autenticity?
Zajímal mě ten skutečný prožitek – ti kluci se nevraceli do republiky, kterou znali, ale do protektorátu, o kterém nic nevěděli. Informace měli kusé, nebylo to nic, na co byli zvyklí, s čím mohli počítat, a to jim během těch týdnů před atentátem docházelo. Chtěl jsem si o tom něco přečíst, ale vlastně nebylo co – Hamšíkova Bomba pro Heydricha vyšla, když byl film hotový. Přemýšleli jsme o tom, co si asi říkali v tom kostele, odkud nebylo úniku. Co si říkali, když jim bylo jasné, že se živí ven nedostanou. Starosti tam měli určitě; měli ale i nějaké radosti?
V československých kinech první poloviny šedesátých let se objevovaly filmy francouzské nové vlny či italského neorealismu. Doma točili první filmy Miloš Forman, Jan Němec, Věra Chytilová. Sequens zůstal mimo tuto vlnu. Atentát je epický, jeho narace je zřejmá a uchopitelná, film pojednává o skutečné – a závažné – historické události. Vnímala se tato skutečnost jisté filmařské „tradice“ už v době, kdy film vznikal?
To mě ještě nenapadlo. Každopádně Sequens patřil generačně jinam. Já jsem pak vlastně točil spíš tu novou vlnu – v roce 1966 se Štefanem Uhrem na Slovensku Pannu zázračnicu, to byl surrealistický film, s Rangelem Valčanovem, bulharským režisérem, Tvář pod maskou. Pak třeba s Antonínem Mášou Hotel pro cizince, kde je patrný vliv francouzské nové vlny, či Bloudění…
Vraťme se k Atentátu, respektive k hypotéze, která z filmu vystupuje a podle které byl atentát inspirován rozvědkami západních mocností: potřebovali před Heydrichem zachránit šéfa německého abwehru admirála Canarise, jehož součinnost se západní zpravodajskou službou prý byla ohrožena… Rezonovalo to nějak při natáčení?
Tehdy to nebylo tak zřetelné – ale ztotožnili jsme se s tím, že Canarisovi šlo o likvidaci Heydricha a zabránění realizace jeho koncepce „konečného řešení“. Mně se líbilo, že tam byl náznak něčeho, co nebylo jasné na první pohled, náznak, že tato hypotéza je možná. Zajímavé byly i různé výklady osudů Heydrichovy aktovky…
Nejen závěrečná scéna v kryptě, také výcvik parašutistů je z hlediska historické věrohodnosti velmi působivý. Kde a jak se to točilo? A těžil jsi nějak z toho, žes byl zrovna na vojně?
Štáb se točil na Hrádku u Nechanic, bojové scény na Barrandově a v Hostivaři, také v barrandovských kopcích a v Nehvizdech poblíž Prahy – tam u hřbitova skutečně Gabčík s Kubišem seskočili. Pokud se týče výcviku, vojna mi nic nedala – prakticky žádný výcvik jsem neabsolvoval. Byl jsem nepřítel režimu, nač mě cvičit? Samozřejmě mi to vůbec nevadilo. Při natáčení jsem měl poprvé v ruce zbraň, byl to samopal britské výroby – musel jsem se naučit ho skládat. Měli jsme instruktora, takového pořízka ve skotské uniformě. Nezapomenutelná figura a náš výcvik bral velmi vážně. Trval na dokonalém plížení a vyhrožoval, že pokud se zvedneme, ustřelí nám kebuli. Měli jsme z něj vítr – točilo se se zvukem, kulky hvízdaly, střílelo se sice slepými náboji, ale byl to silný zážitek.
Generace našich rodičů protektorát prožila. Mluvil jsi s rodiči někdy o atentátu na Heydricha?
Samozřejmě. Táta dokonce tvrdil – nevím, co je na tom pravdy –, že byl v tramvaji, která právě v rozhodující chvíli přijížděla na protější stranu vozovky. Vzpomínal, že detonace z vybuchlého granátu byla tak silná, že se ve voze vysypala okna.
S Jiřím Sequensem ses později setkal při natáčení Třiceti příběhů majora Zemana. To je seriál, který budí stále velké vášně. Byl to jiný Sequens než ten, který natočil Atentát?
Byl, i fyzicky. Zmínil jsem, že za mnou do Piešťan přijel mohutný, zavalitý pán – možná 120 kilogramů živé váhy. Veselý. Když mi nabídl roli v seriálu, byl to vážný, štíhlý elegán, jako vystřižený z anglického žurnálu. Přišel se na mě podívat do divadla, s nabídkou role Mirka Stejskala. Hrál jsem tehdy v Divadle S. K. Neumanna. Ředitel Burda uzavřel družbu se sovětskou vojenskou posádkou v Milovicích a pozval ruské vojáky na představení. A ještě jsme se měli po představení všichni dostavit na besedu s ruskými okupanty a družit se s nimi. Tak jsem dal řediteli ještě ten večer výpověď. A protože trval na její písemné podobě, napsal jsem ji na účtenku. Výpověď přijal. Zeman byl roztočený, Sequens to šel žehlit snad k ministru vnitra Obzinovi. Mohl jsem točit dál.
Ale pak jsi byl coby pravicově pomýlený detektiv ze seriálu odejit…
Ano – zas kvůli jednomu průšvihu, to už Sequens nevyžehlil. Tak ze mě v seriálu udělali pravicového oportunistu a zbavili mě místa. A nejen v seriálu – nějakou dobu jsem byl bez práce.
Jak se dívá herec, hrající v historickém filmu, na odborného poradce? Odborník na média Robert Rosenstone soudí, že historik ve filmu je jen kosmetickým opatřením.
Určitě to neplatí absolutně. V Atentátu se zcela oprávněně dostali ke slovu vojenští poradci, ne historici, tehdy šlo o nedávnou událost. Ale třeba František Vláčil byl pověstný svým smyslem pro historický detail. V Marketě Lazarové bylo historikům pozorně nasloucháno.
A jaký je tvůj vztah k historii?
I když jde o historický námět, zajímá mě víc příběh a postava. Historický kontext je pro mě jen dokresluje, tvoří jejich kulisu. Ale obecně mi na historii vadí, že vždycky ochotně odpovídá společenské poptávce, nakládá se s ní podle momentálně panující ideologie, je zneužitelná. Ale to koneckonců film také.
...
Ladislav Mrkvička se narodil 2. února 1939 v Praze, zemřel 27. prosince 2020. Divadlo hrál už v době gymnaziálních studií, na DAMU se ale nejprve nedostal, pracoval v Avii, pak byl ošetřovatelem v pražské ZOO. Nabídky na jistě skvělou kariéru krotitele v cirkusu Bush nevyužil, protože na třetí pokus ho na DAMU přijali. V roce 1962 byl vyloučen kvůli účasti na studentském majálesu. Prvním angažmá bylo ostravské Divadlo Petra Bezruče, v letech 1967–1968 hrál v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (dnes Klicperovo divadlo), pak přešel do pražského Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou). To opustil v roce 1974 z politických důvodů. O tři roky později začal působit v Divadle Na zábradlí. Od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla. Hostoval na dalších scénách, v Divadle Komedie, v Divadle Bez zábradlí aj. Jeho filmografie obsahuje přes sto filmů, včetně televizních rolí. Za svou poslední filmovou roli (film Staříci, režie Martin Dušek a Ondřej Provazník) byl oceněn Českým lvem jako nejlepší herec ve vedlejší roli. Spolupracoval s rozhlasem a angažoval se i v dabingu (daboval například Dustina Hoffmana).