Zdeněk Smetánka od počátku byl a vždy zůstal netypickým archeologem. V letech 1950–1955 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze dějiny umění a prehistorii, v diplomové práci se zabýval urbanistickými podniky pražského empíru. Schopnost poučeně překračovat hranice různých oborů se měla stát významnou součástí jeho badatelské dráhy. A archeologie středověku? Takovou specializaci – ve smyslu, který je dnes samozřejmý – bylo teprve třeba vytvořit. Pro počátky archeologie mladšího středověku byla u nás rozhodující doba kolem roku 1960. Miroslav Richter a Zdeněk Smetánka v diskusi o metodice studia středověké keramiky vytyčili základní poznávací cesty nově koncipované specializace. Koncepční přístup začali prokazovat dlouholetým výzkumem v Sezimově Ústí, zahájeným v roce 1962.
...
Zdeněk Smetánka (21. 10. 1931 – 4. 4. 2017) náležel k důležitým postavám české a evropské archeologie středověku. Po studiích na FF UK v padesátých letech začal působit v Archeologickém ústavu Akademie věd, kde od roku 1972 vedl oddělení archeologie středověku, a od šedesátých let přednášel na dnešním Ústavu pro archeologii FF UK, kde vychoval několik generací archeologů středověku. Vedle mnoha desítek odborných studií uveřejnil řadu textů určených širší veřejnosti, z nichž některé se staly důležitými položkami současné české historiografie. Velký ohlas vzbudily jeho knihy Hledání zmizelého věku, Archeologie na Pražském hradě (spolu s J. Frolíkem) a především Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života (1. vydání 1992, poslední 2010), která se dočkala i německého překladu. Od obnovení časopisu Dějiny a současnost na počátku devadesátých let se Zdeněk Smetánka stal jedním z kmenových přispěvatelů a výběr z jeho článků vyšel v knihách Archeologické etudy (2003) a Archeologické eseje a mikropříběhy (2016).