Václav MOUCHA – Bořivoj NECHVÁTAL – Ladislav VARADZIN a kol.
Vyšehrad Knížecí a královská akropole. Svědectví archeologie
Archeologický ústav AV ČR, Praha 2015, 957 s., 810 Kč, ISBN 978-80-87365-84-7
MOHUTNÝ SVAZEK O ARCHEOLOGII VYŠEHRADU vybízí k zamyšlení nad proměnami obrazu tohoto panovnického sídla v odborné literatuře posledních desetiletí. Kniha totiž kromě analýzy artefaktů a nálezových situací obsahuje i rozsáhlé pojednání o historii a technikách tamního výzkumu, jež čtenáři dosti názorně přiblíží pokrok dosažený ve zjemňování archeologických postupů. Jedná se o jeden z mnoha svazků, který byl Vyšehradu v nedávné době věnován. Předcházely mu dvě archeologicky orientované monografie o kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, rotundě sv. Martina a svatovavřinecké bazilice, u jejichž zrodu stál doyen tamní expedice Bořivoj Nechvátal, ale i práce uměnovědců (z poslední doby připomeňme zejména Helenu Soukupovou) a historiků (nejvýrazněji Andrzej Pleszczyński, Martin Wihoda, Lukáš Reitinger), jež usilovaly o objasnění dílčích aspektů dějin Vyšehradu, ale nabízely i komplexní interpretace jeho funkce zejména v přemyslovských Čechách 11. a 12. století.
Vyšehrad, ležící jen několik kilometrů od ústředí země, Pražského hradu, byl knížecím a královským síd- lem, ale i významným centrem církevním. Již rozměry ka- pitulního kostela sv. Petra a Pavla naznačují jeho význam v přemyslovských Čechách, potvrzený i mírou pozornosti, kterou hradu věnoval třeba Kosmas. Neméně výmluvné je svědectví mincí z doby Boleslava II. (972–999) či přítomnost raně středověké centrální církevní stavby mimořádných rozměrů, jejíž nedávné objevení vzbudilo značnou pozornost.
Hlavní výzvou nejen pro archeology se zdá být porozumění vzájemným vztahům jednotlivých staveb, funkci a symbolice celého areálu, a vůbec proměnám role Vyšehradu ve strukturách přemyslovského knížectví. Kdy došlo k upevnění jeho pozice jako druhého hradu v zemi? Jaký byl vztah Vyšehradu k dynastii či neknížecím elitám? A jak se tyto jevy odrážejí v rozvržení celého areálu? Současné bádání spojuje Vyšehrad s emancipačními snahami přemyslovských knížat vůči světským elitám knížectví. Jeho zbudování i další rozšiřování chápe jako snahu získat prostor, ve kterém se knížeti dostane větší svobody jednání. Jinak řečeno, tamní hrad považuje za sídlo spjaté s knížetem a dynastií těsněji, osobněji než Pražský hrad, zapojený více do „veřejných“, „zemských“ struktur. Podobně se uvažuje také o rozdílu mezi vyšehradskou a svatovítskou kapitolou (a biskupstvím).
Jelikož byl výzkum na Vyšehradě zahájen již roku 1924, stála před autory řada teoretických i praktických obtíží. Nevynechali ani období pravěku a raného novověku, kdy území Vyšehradu ještě nenabylo, respektive již postrádalo ten význam, jehož požívalo od sklonku 10. do poloviny 12. století. Nejcennější výsledky poskytují kapitoly o metalurgii a zooarcheologii. Profil nálezů v zásadě odpovídá tomu, jak je obvyklý u knížecích sídel, což autoři dokládají četnými analogiemi. O socioekonomickém profilu areálu i jeho vnitřním členění vypovídají velmi přesvědčivě nálezy zvířecích kostí. Naprostou většinu je nutno datovat do nejstaršího období. Desetina z nich pochází z lovné zvěře, zatímco zbytek tvoří kosti zvířat domácích. Na akropoli převažují kosti vepře proti turu domácímu v poměru pět ku dvěma, jinde tak výrazné rozdíly nejsou. Podobně jako na jiných dosud zkoumaných centrech je přítomnost elity doložena i značným zastoupením kostí z mladších kusů dobytka – sociální distinkce se sbíhaly s odlišnými návyky v oblasti konzumace.
Pro historiky je bezpochyby nejzajímavější vyhodnocení raně středověké fáze Vyšehradu – ostatně autoři sami to naznačují, když líčí jeho příběh. Začíná již nejpozději na sklonku 10. století – autoři zde důvěřují listině pražského biskupa Jana III. z Dražic, který jako světitele archeologicky nedoloženého kostelíka sv. Jana Evangelisty uvádí sv. Vojtěcha (existenci tamního sídla však dokládá i Dětmar z Merseburku, vznik hradního areálu tedy musel předcházet roku 1000). Z té doby je již na některých místech doložen val s čelní kamennou plentou; jeho jádro se autoři neodvažují pro nedostatek dat rekonstruovat, usuzují ovšem, že se svou konstrukcí nejspíše shodoval s tělesy valů na jiných soudobých hradech. Již tehdy na hradě sídlila i mincovna. Metalografické rozbory dokládají, že se zde zpracovávala stříbrná ruda, což je cenný argument v diskusi o počátcích těžby u nás a o původu mincovního kovu (ruda sotva mohla pocházet z příliš vzdálených lokalit a skutečnost, že zde byla zpracovávána, vylučuje pagament jako primární zdroj mincovní suroviny; nutno ovšem přiznat, že původ rudy zůstává neznámý). Právě tehdy nejspíše vznikl i dřevěný předchůdce kamenného paláce a spolu s ním také zmíněná rozsáhlá, nejspíše kostelní stavba centrálního půdorysu. O ní se autoři zatím bohužel blíže nerozepisují, jakkoli úvahy nad její funkcí a kontextem vzniku mohou do celkového obrazu středověkého Vyšehradu výrazně zasáhnout.
Největší rozmach Vyšehradu kladou autoři celkem tradičně do let 1070–1140, spjatých zejména s vládou Vratislava II. Tehdy byla založena exemptní kapitula a také dvouchórová bazilika, jež si svými rozměry nezadala se svatovítskou biskupskou katedrálou. Rovněž byly vystavěny kostely sv. Vavřince, sv. Martina, Maří Magdaleny a sv. Klimenta. Aby hrad uspokojil zvýšené nároky panovnické reprezentace, vznikl i kamenný palác, pro nějž autoři hledají analogie na Pražském hradě a v Říši. Spolu s rozsáhlým vnějším a stále ještě dosti prostorným vnitřním nádvořím poskytoval panovníkovi dostatečný prostor, ale zároveň odstup od poddaných. Pozoruhodným prvkem zdejší architektury je románský kamenný mostek, který autoři v souladu se závěry Martina Wihody interpretují jako „zavřenou bránu“ Izaiášova proroctví. Domnívají se, že snad spojoval palác s kostelíkem sv. Jana Evangelisty, který vykládají jako knížecí kapli. Zdá se také, že již v této fázi chránila hrad kamenná hradba. Její datace se ovšem opírá spíše o logickou úvahu než o jasné stratigrafické doklady. Ostatní kamenné stavby se autorům nepodařilo blíže charakterizovat. Se smrtí Soběslava I. přichází podle Varadzina a Nechvátala relativní úpadek, byť kapitula pochopitelně nadále sehrává důležitou roli v životě země.
Pozvolný sestup na čas zbrzdily aktivity Karla IV., který inicioval přestavbu kapitulní baziliky a obnovu zanedbaného areálu. Podle autorů byl motivován snahou navázat na přemyslovské dědictví a zapojit Vyšehrad do svého systému panovnické reprezentace, ale snad i praktickými cíli (ubytování cizích poselstev). Podobně jako v případě následných úvah o proměnách Vyšehradu v pozdním středověku a raném novověku se ovšem autoři opírají primárně o interpretaci ikonografie, kde by podle mě bylo třeba větší opatrnosti. To je ovšem jen jedna z mála výhrad. Autoři mnohdy museli důvěřovat interpretaci stařičké dokumentace. Je zřejmé, že do svého díla vložili mnoho důvtipu. Poznání podoby vyšehradského „panovnického okrsku“ i aktivit, jež zde probíhaly, díky nim nyní stojí na mnohem pevnějších základech.