jednou to přijít muselo. Ani editorial ĎaSu tentokrát nemůže nezabrousit do domácích politických přestřelek a složit tak další důkaz o existenci takzvané pražské kavárny, respektive o „spiknutí“ proti všemu, co aktuálně vzejde z Hradu. Přesně před rokem totiž vyvolala v české společnosti nebývale bouřlivou reakci návštěva čínského prezidenta. Politická garnitura především okolo českého prezidenta Zemana a některých ministrů se snažila vyvolat dojem, že je v pořádku nechat si „shora“ vnutit navýsost přátelské vztahy se státem, jehož zacházení s lidskými právy je svérázné až svévolné a jehož expanzionistická politika nejen na úkor Tibetu je přinejmenším synonymem takzvané strategické kultury.
Inspirováni diskusemi, které se kolem této politické návštěvy rozhořely, rozhodli jsme se v ĎaSu oslovit naše přední sinologické pracoviště při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které pod vedením Olgy Lomové připravilo tematický blok. Autoři jednotlivých příspěvků se snaží odpovědět na otázku, jak se vztahy mezi Čínou a českými zeměmi v minulosti utvářely a jak se jejich podoba proměňovala a proměňuje. Těžiště záběru leží v analýze styků souvisejících především s uměním a vzděláním, přesto je patrné, jak píše ve svém článku Jiří Hudeček, že budování styků mezi zeměmi tak kulturně a hospodářsky odlišnými musel být proces velmi složitý, ve kterém politické imperativy spolupráce narážely na mnoho překážek technických i hodnotových…
Únor bez politických imperativů
vám za redakci ĎaSu přeje Iveta Coufalová