Říkají, že majetek je legrační věc. Když je, tak blahobyt, když není, tak úpadek. Když je, tak rozklad, když není, tak ryzí čistota. Když je, tak velká sláva, když není, tak holé nic. Když není, tak písnička, když je, tak práce. Prý je směšný i ten, kdo dává, nejen ten, kdo drží. Smát se žebrákovi je neslušné, vysmívat se dobrodinci se též nehodí – ale prospívá mu ten výsměch, prospívá. Dej víc, dej víc, a budu se ti smát! Dej míň a zatratím tě, okradu ... a budu se smát. Tak obětuj. A směj se, když obětuješ. Jsem oltář, mám napřaženou dlaň. Můžeme se smát spolu, a plakat, stejně je to prach. Bůh je veliký.
Stojí za to číst al-Hamadháního Maqámy (přeložil František Ondráš, Academia, Praha 2016), středověké arabské povídky o vychytralém žebrákovi Abú ’l-Fathovi al-Iskandarím a dobrotivém kupci ʿÍsá ibn Hišámovi. Al-Iskandarí je obratný, jeho opovážlivost nezná hranic, především však skvěle přednáší a básní. Široké srdce ibn Hišáma proto může rozdávat radostně, jako by almužna byla spravedlivou odměnou za povedené vystoupení. Svůj majetek věnuje zas a zas, tu dobrovolně, tu pod brutálním nátlakem – vždy ale ve zbožném úžasu nad tím, jak troufale si žebrák počíná. Tehdy je al- -Iskandarího nevděk vlastně největší odměnou – na dávání almužny přece není nic záslužného. Je tak samozřejmá, že se vyplatí ji parodovat. A jak se vlastně pozná, kdo je kdo? Chudý kejklíř? Bůh? Boháč uvězněný ve svém domě? Nevěř tomu, kdo ti tvrdí, že blahobyt lze získat rozumem. Rozum nic jiného než šílenství není!
- mš -