CHRONOLOGIE
16.–18. století V Číně působili jezuité
18. století Okouzlení Evropy orientální kulturou – čínská móda
1736 V Paříži vyšel Zeměpisný, historický, chronologický, politický a fyzikální popis čínské a čínsko-tatarské říše od Jeana- -Baptista Du Halda
1810 Krameriovo nakladatelství v Praze vydalo anonymní spisek o Číně a čínské kultuře
19. století Postupně se v Evropě prosazoval negativní obraz Číny – v protikladu k vyvíjejícímu se Západu
1892–1898 Na projektu Ottova slovníku naučného pracoval profesor Rudolf Dvořák, který byl také autorem většiny hesel z oblasti orientalistiky
1900/1901 Český cestovatel E. S. Vráz se po boxerském povstání vydal na cestu do Pekingu
1925 Bohumil Mathesius vydal první svazek svých parafrází staré čínské poezie
1940 První vydání romantického cestopisu Jaroslava Průška Sestra moje Čína
Kroj spanilých krásek čínských a všecko jejich vzezření zdály se býti takovými, jak je opěvují milostné básně starých časů: prstíky jejich vypadaly jako stéblo svěží trávy, pleť jako vonná mast, zoubky jako melonová jádra, ústa jako purpur; široké čelo jako krášlí jenom cikádu, obočí jako tykadla bource hedvábníka, černé vlasy jako shluky mračen, vlásnice z kosti slonové, šperk náušní z kouzelného jadu.
Josef Kořenský, Cesta kolem světa 1893–94 (díl 1), Praha 1894, s. 31.
Není pochyby, nauka Lao- -tsïova, jež předválečnému nazírání evropskému zdála se fantastickou, paradoxní, nesmyslnou, stala se výsledkem světové války časovou a pravdivou... Učení Platónovo i Aristotelovo zůstalo moudrostí přístupnou učencům. Starým Zákonem vznikl rozpor mezi rozumem a srdcem. Přišel však Lao-tsï a (jako mudřec jasnopolský Tolstoj) hlásal lidu, aby zavrhl falešnou vzdělanost a hledal útočiště v prostém životě… Konfucius vyrovnal spor mezi rozumem a srdcem, naučil lidi dobru, naučil je občanské věrnosti. Vyššího ideálu není. Konfucius založil svou tisíciletou říši pokoje a naučil Číňany, aby za svou čínskou zdí dovedli býti šťastni. Tomu musí se Evropa od Číny naučiti.
Rudolf Dvořák, Předmluva, in: Lao-tsiova kanonická kniha o Tau a ctnosti (Tao-te-king), Kladno 1920, s. 8–9.
Kdežto dříve však ona touha po řádu a harmonii pronikající celou čínskou poesii a celé myšlení čínské byla pouhou utopií, ideálem, nyní teprve se stává skutkem, a proto celé dědictví klasické minulosti nabývá nyní nového smyslu a života. Přes všechen boj probíhající v Číně může se Nová Čína hrdě přihlásit k starému dědictví, k odkazu bezpočetných generací minulých, neboť ona uvádí v skutek to, o čem tyto generace snily a po čem toužily.
Jaroslav Průšek, Závěrem k Zpěvům Staré Číny, in: Bohumil Mathesius, Zpěvy staré Číny ve třech knihách, Praha 1950, s. 208–209.
Je to rozkoš jít s čínským umělcem nakupovat malířské potřeby do ulice Liu-li-čchang v čínském městě, kde starožitníci se střídají s obchodníky tušemi, štětci, razítky, těžítky, papíry a obrazy. Vejdete do krámu malého jako dlaň. Je tu kolem kamínek alespoň šest prodavačů. Obchodník zaměstnává rodinu. Zdá se, že všichni mají plné ruce práce. Obchodník nabídne především čaj a křeslo. Pak hovoří dlouze o mnohém. Ten ochod, který chce uzavřít, prodat pár štětců – je záměrně oddalován. Dává okázale najevo, že ho obchod nezajímá. Postupně zdráhavě ukáže své zboží. Zdálo by se, že prodává nerad, ale to je čínský mrav.
Adolf Hoffmeister, Kuo-chua: cestopisná reportáž o čínském malířství, Praha 1954, s. 13.