neutěšená situace na Blízkém východě, která se s vlnami uprchlíků dostala až do samého centra Evropy, nás přiměla k tomu, že jsme se v březnové tematické části zaměřili právě na souvislosti vývoje v blízkovýchodních končinách a také na vztah těchto událostí s místním náboženstvím – islámem. Články se však nevěnují jen „horké“ přítomnosti, přibližují především vztah Evropy k islámu již od dob osvícenství. Osmnácté století je totiž základnou, od níž se evropské „pohnutky“ ve vztahu (nejen) k tomuto konci světa odvíjejí. Navíc – slovy lingvisty a antropologa Tzvetana Todorova (Strach z barbarů) – dalo by se říci, že v Evropě každé učení vedlo ke vzniku svého vlastního protikladu, protože jedním z charakteristických rysů evropské tradice je právě kritické myšlení. Tento rys nám může zavdávat příčinu k hrdosti, nijak nám však nepomáhá zjistit, co je vlastně ryze evropské. Když si z minulosti vybíráme pouze to, co vyhovuje přítomnosti, dopouštíme se tak velmi výběrové interpretace minulosti, zrazujeme skutečné dějiny, a ty nahrazujeme jakýmisi pietními dějinami odpovídajícími požadavkům „politické korektnosti“ naší doby. (…) Zpochybnit bychom mohli i samotnou myšlenku, že evropská identita se dá zakládat výlučně na historii tohoto světadílu. Lze kolektivní identitu omezit je na věrnost minulosti? Autoři článků se odklánějí od (téměř) kryptoapokalyptických vizí, jež se šíří napříč mediálním světem. Zcela věcně popisují vývoj v zemích, o kterých – přiznejme si – toho v Evropě příliš nevíme.
Jaro bez pochybností vám za ĎaS přeje Iveta Coufalová
P. S. Od tohoto čísla se budete také moci těšit na „lomenou optiku“ nové rubriky Periskop. A zapojte se prosím do ďasovské ankety (podrobnosti na straně 42)!